Křesťanské boží církve
Zásady věrouky (Č. A1)
(Vydání 1.0)
Tato kniha shrnuje biblické postoje apoštolů v průběhu prvního století. Nabízí je srozumitelnou formou a v souvislostech. Obsahuje sedm kapitol: Bůh, Plán spásy, Učení o lidské odpovědnosti, Učení o Mesiáši, Otázka zla, Církev a Království Boží. Úvod pojednává o rozdílu mezi současným a prvotním křesťanstvím. V doslovu je zachycen vývoj trojičního učení.
PO Box 369, WOODEN ACT 2606, AUSTRALIA
E-mail: secretary@ccg.org
(Copyright c 2004 Wade Cox)
(Tr. 2004)
Tento text se může volně kopírovat a distribuovat, avšak pouze v úplnosti, beze změn a krácení. Musí obsahovat jméno vydavatele, jeho adresu a copyright. Od kupujících se nesmí nic vybírat. Krátké citace v kritických článcích neporušují autorské právo.
Text je k dispozici na těchto webových stránkách:
strana
Kapitola 1. Bůh
1.1 Bůh Otec 5
1.2 Ježíš, Syn Boží 5
1.3 Duch Svatý 5
1.4 Vztah Ducha svatého ke Kristu a k člověku 5
1.5 Vztah Krista, Satana a lidu Božího k Bohu 6
1.5.1 Kristus jako Boží syn 7
1.5.2 Učení o antikristu 8
1.5.3 Boží jméno a Boží suverenita 9
Kapitola 2. Plán spásy
2.1 Pád člověka 9
2.2 Spása lidstva 9
2.3 Bible jako zjevená pravda 9
2.4 Pokání a přeměna 10
2.5 Křest 10
Kapitola 3. Učení o lidské odpovědnosti
3.1 Modlitba a bohoslužba 11
3.1.1 Bůh jako předmět modlitby a bohoslužby 11
3.1.1.1 Předmět bohoslužby 11
3.1.1.2 Předmět modlitby 12
3.1.1.3 Osobní a společná přímluvná modlitba 12
3.2 Vztah spasení a zákona 12
3.2.1 Bůh je naše skála 12
3.2.2 Spása milostí 13
3.2.3 Povinnost dodržovat Zákon 14
3.2.3.1 Proč křesťané dodržují Zákon 14
3.2.3.2 Křesťané jako chrám Boží 15
3.2.4 Desatero 15
3.2.5 Další zákony, které řídí chování lidí 17
3.2.5.1 Zákony o jídle 17
3.2.5.2 Sabat (den odpočinku) 17
3.2.5.3 Novoluní 17
3.2.5.4 Výroční svátky 17
3.2.5.5 Manželství 18
3.2.6 Finanční povinnosti 18
3.2.6.1 K Bohu 18
3.2.6.2 K ostatním 18
3.2.7 Válčení a volby 19
3.2.7.1 Válčení 19
3.2.7.2 Volby 19
Kapitola 4. Učení o Mesiáši
4.1 Kristova preexistence
4.2 Ukřižování a vzkříšení
4.3 Kristův druhý příchod
4.4 Kristova vláda na tisíc let
Kapitola 5. Otázka zla
5.1 Zlo jako produkt vzpoury andělů
5.2 Učení o predestinaci (předurčení)
5.3 Podoba smrti
5.4 Vzkříšení mrtvých
5.5 Potrestání zlých
Kapitola 6. Církev
6.1 Kdo nebo co je církev?
6.2 Organizování církve
6.3 Účel a cíl církve
6.4 Posvěcení
Kapitola 7. Království Boží
7.1 Ustanovení království
7.1.1 Duchovní království
7.1.2 Tisíciletá vláda Krista
7.1.2.1 Návrat Mesiáše
7.1.2.2 Shromáždění Izraele
7.1.2.3 Den Páně
7.1.3 Věčné království Boží
7.1.3.1 Příchod Boha
7.1.3.2 Nová země a nový Jeruzalém
7.1.3.3 Osud člověka
Už sedmnáct století je křesťanství svázáno teologickým systémem založeným na řecké filozofii a na systému příbuznému neoplatonismu. Unitářská prostota biblického poselství a návaznost Božího zjevení člověku ve Starém i Novém zákoně byla překroucena a zatemněna v zájmu moci a převahy tehdy známého světa.
Konečným výsledkem byla struktura, vytvořená koncily v Niceji (325 po Kr.), v Laodiceji (asi 366 po Kr.), Konstantinopolu (381 po Kr.) a v Chalcedonu (451 po Kr.). Tato struktura svým metafyzickým pojetím změnila chápání Boha a dospěla k pojmu Trojice. Koncil v Laodiceji (kánon 29) rovněž pod trestem zrušil sabat a zavedl uznávané slavnosti pohanů, počínaje nedělními bohoslužbami, prosincovým slunovratem, až po velikonoce místo židovské paschy. Změnilo se také pojetí bible a zákona. Zákon, který byl předán Mojžíšovi, ztrácel svou závažnost a mnohá místa Nového zákona byla jinak interpretována, aby ospravedlnila pohanské zvyklosti.
Například se mělo zato, že se mohou zrušit zákony o jídle, a to mylným výkladem 10. Kapitoly Skutků i jiných textů. To mělo bezprostřední vliv na lidské zdraví. Po dvou tisících letech lze ostatně následky snadno pozorovat na životním prostředí. Zhroucení potravinového řetězce je v nejširším měřítku následkem spotřeby potravin, zakázaných biblickými zákony.
Degradace půdního systému se plně projevuje vyčerpáním půdy. Byl zanedbán cyklus jubilejních roků, sabatikal půdy, který byl bezpodmínečně založen na kalendáři, vycházejícím z devatenáctiletých měsíčních cyklů. Zavedením solárního kalendáře se zhroutilo chápání vzorů a cyklů, jak je stanovil Bůh, aby se zachovala harmonie přírody.
Moderní křesťanství má s prvotním společného velmi málo a možná vůbec nic. Vzestup islámu a poslední války s islámem jsou s největší pravděpodobností přímým výsledkem falešného pojetí křesťanství, jaké bylo zavedeno v Evropě a západní Asii; do řeckého teologického systému se zabudovalo podle Kapadocké teologické dogma o Božské Trojici, předpokládá její mystické spojení s Bohem, považuje ji za Boha.
Trojiční systém zkrátka nefunguje. Tato sedmnáctset let panující mylná doktrína zavinila, že naše planeta je téměř zdevastovaná a lidé, kteří se upřímně snaží poslouchat biblické zákony, jsou perzekvováni.
Účelem této knihy je předestřít co možná nejzřetelněji a nejjednodušeji poselství bible a novozákonní křesťanské apoštolské církve. Nepochybně tím, co zde uvádíme, vyjdou najevo a budou vyvráceny některé oblíbené mýty. Práce je psána tak, aby v ní byla pokud možno vždy řada biblických prohlášení či parafrází, a nejpříhodnější text je ocitován. Tím se nejlépe vyhýbá nejasnostem a zřetelně vyjadřuje smysl. Souhrn textů na dané téma je řazen tak, abychom se vyhnuli až příliš časté praxi, totiž že by šlo o citát vytržený z kontextu nebo nabízející nesprávnou interpretaci. Některé biblické texty jsou čiré podvrhy (např. 1J 5,7 KJV [= King Jame´s Version – pozn. překl.], 1 Tm 3,16 KJV z Kodexu A) nebo chybné překlady (1K 15,28 RSV [Revised Standard Version] aj., Zj 3,14 NIV [New International Version] kromě mnoha dalších), jejichž účelem je negovat nebo falešně interpretovat texty tak, aby podpořily trojiční nebo Kapadocký systém, pokud jsou vytrženy ze souvislosti.
Až Mesiáš znovu přijde, uvede v úplnost systém zákona, který svěřil Mojžíšovi na hoře Sínaj. Každý křesťan je povinen přijmout a uvádět ve skutek způsob života a bohoslužby, jak je ustanoven v bibli. Je povinen usilovat o takový způsob života, jaký vedl Ježíš Kristus, žít podle pravidel, která Kristus stanovil a podle nichž sám žil jako člověk ve své předchozí inkarnaci. Tato kniha je určena k tomu, aby vyjádřila celý systém v souvislé a srozumitelné formě, aby byly smeteny falešné systémy uplynulých sedmnácti století a aby byl rozpoznán ten původní a pravý a vstoupil do životů všech lidí, ať už je jejich minulost jakákoli. Naším úkolem je vyzývat lidi k pokání a k novému životu.
Kapitola 1.
1.1 Bůh Otec
Nejvyšším božstvem vesmíru je Bůh. Je všemohoucí, Stvořitel nebe i země a všeho, co je v nich. (Gn 1,1; Neh 9,6; Ž 124,8; Iz 40,26,28; 44,24; Sk 14,15; 17,24-25; Zj 14,7). On jediný je nesmrtelný (1Tm 6,16). On je naším Bohem a Otcem a Bohem a Otcem Ježíše Krista (J 20,17). Je Bůh Nejvyšší (Gn 14,18; Nu 24,16; Dt 32,8; Mk 5,7) a jediný pravý Bůh (J 17,3; 1Jn 5,20).
1.2 Ježíš, Syn Boží
Ježíš je prvorozený (proototokos) všeho stvoření (Ko 1,15) a tedy počátek (arche) stvoření Božího (Zj 3,14). Je jednorozený (monogene) Syn Boží (Mt 13,17; J 1,18; 1J 4,9), počatý Duchem svatým a narozený Marii panně (L 1,26-35). Je Kristus nebo Mesiáš (Mt 16,16; J 1,41), seslaný od Boha, aby byl naším Spasitelem a Vykupitelem (Mt 14,33; J 8,42; Ef 1,7; Tt 2,14). Je zván Synem Boha Nejvyššího (Mk 5,7). Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna (Ř 1,4). Bude mu dán trůn Davidův, aby vládl nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce (L 1,32-33).
1.3 Duch svatý
Duch svatý (Sk 2,4) je ona podstata či moc Boží, kterou Kristus slíbil poslat vyvoleným (J 16,7). Není to osoba, nýbrž extenze živoucí Boží moci. Je to prostředek, kterým se stáváme účastníky božské přirozenosti (2Pt 1,4), naplněni Duchem svatým (Sk 9,17; Ef 5,18) a tedy všichni syny Božími (Job 38,7; Ř 8,14; 1Jn 3,1-2) a Kristovými spoludědici (Ř 8,17; Ga 3,29; Tt 3,7; Žd 1,14; 6,17; 11,9; Jk 2,5; 1Pt 3,7). Bůh jej dává všem, kdo prosí (L 11,9-13) a poslouchají ho, zůstává v těch, kteří zachovávají jeho přikázání (1Jn 3,24; Sk 5,32). Duch svatý je utěšitel, který vede služebníky Boží k pravdě (J 14,16 a 17 a 26). Duch svatý dává sílu svědčit (Sk 1,8). Duch svatý rozděluje dary, jak se praví v 1. epištole Korintským 12,7-11, a má ovoce, jak je popsáno v listu Galatským 5,22-23, které je dáváno v plnosti (J 3,34 RSV; Ř 12,6). To jsou prostředky, jimiž bude nakonec Bůh všecko ve všem (1K 15,28; Ef 4,6).
1.4 Vztah Ducha svatého ke Kristu a k člověku
Duch svatý působí dříve než křest. Přitahuje člověka k Bohu prostřednictvím Krista (Žd 7,25). První ovoce Ducha je dáno člověku při křtu. V listu Římanům 8,23 je jasně řečeno, že přijetí se neuskuteční, dokud není vykoupeno tělo.
Tak jsme znovu narozeni a denně rosteme v Duchu a v Kristu Ježíši, dokud nevejdeme do Boží slávy. Duch svatý je Duchem pravdy (1J 4,6; 5,6) a jestliže mluvíme ve všem pravdu, dorůstáme v Krista, naši hlavu (Ef 4,15). Duch svatý je Duch Boží (Ř 8,14) a duch víry (2K 4,13), zkoumá všechno a ví všechno (1K 2,10-11; 12,3 n.)
Proto tedy Duch svatý není nezávislá část trojice Boží, ale je prostředkem, jímž se stáváme elohim (Za 12,8). Duch předává Bohu pochopení našich myšlenek a našeho bytí. Bytí obrácené skrze Ježíše Krista jako našeho prostředníka a zprostředkujícího elohim či božství (Ž 45,6-7; Za 12,8; Žd 1,8-9). To umožňuje Kristovi, aby nám pomáhal, učil nás a utěšoval a umožňoval nám zakoušet Boží moc. Duch dává každému to, co si Bůh přeje, aby dělal ke společnému prospěchu, jak je popsáno v 1. listu Korintským 12,7-11.
Duch může být uhašen (1Te 5,19) tím, že je opomíjen nebo zarmucován (Ef 4,30) a pak přestává nést užitek a člověka opouští.
Ovocem Ducha svatého je láska – Galatským 5,22. Nemilujeme-li se navzájem, Duch svatý není přítomen.
Duch je prostředníkem, jímž uctíváme Boha, jak se praví v listu Filipským 3,3. Proto nemůže být předmětem bohoslužby a tedy není roven Bohu Otci. Je silou, která zmocňuje Krista. Kristus je Otec věčnosti (Iz 9,6), je Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod (Ef 3,15). Kristus je pověřen stát se Otcem věčnosti.
Všechna otcovství a všechny rody existují ve jménu Boha Otce a to je důvod, proč poklekáme před Bohem Otcem a uctíváme ho. (Ef 3,14-15).
Kristus je prvorozený všeho stvoření. Pro něj bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať trůny, ať království, ať knížectví, ať vládcové, všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něj. On všechno předchází, všechno v něm spočívá (Ko 1,16-17). Ale byl to Bůh, kdo ho zplodil, a podle Jeho vůle existuje všechno stvoření a je podřízeno Kristu. Proto Kristus není Bůh v tom smyslu jako Bůh Otec, který jediný je nesmrtelný (1Tm 6,16) a trvá do věčnosti.
Křesťané jsou povoláni z tohoto světa ke službě a oddanosti. Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených (Mt 20,16; 22,14). Křesťané jsou vyvolení, jako Kristus byl vyvolen Bohem (L 23,35). Povolaní byli vyvoleni Kristem (J 6,70; 15,16 a 19) na Boží příkaz (1Pt 2,4).
Církvi, povolaným, kteří vytvářejí církev čili eklézii, je dáno pochopení Božího tajemství. Prostředníkem k pochopení Božích tajemství a Božího království je Duch svatý (Mk 4,11). Protože Boží moudrost je skryta v tajemství (1K 2,7), které vysvětlují sluhové Boží (1K 2,7; 15,51). Boží vůle je vysvětlována jako tajemství (Ef 1,9), které Bůh zjevil svým služebníkům. Povolaní do služby Kristu poznávají tajemství. Pavel píše:
Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám; dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal. Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům: že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. (Ef 3,2-6)
1.5 Vztah Krista, satana a lidu Božího k Bohu
V bibli je mnoho bytostí označováno jako Elohim nebo Theoi a jsou tím míněni bohové. Kristus byl také jednou z těchto podřízených bytostí, které Starý zákon nazývá Elohim (viz Za 12,8). V Novém zákoně je nazván – až se vrátí na zem - jitřní hvězdou. A bude sdílet zemi se svými vyvolenými (Zj 2,28; 22,16).
Bible označuje Boha jako Boha a Otce Kristova (Ř 15,6; 2K 1,3; 11,31; Ef 1,3 a 17; Ko 1,3; Žd 1,1n. 1Pt 1,3; 2J 3; Zj 1,1 a 6; 15,3). Kristus obětuje svůj život, moc i vládu na příkaz Boha Otce (J 10.17-18).
Kristus se podřizuje vůli Boha, který je Otcem (Mt 21,31; 26,39; Mk 14,36; J 3,16; 4,34). Bůh dal Kristu vyvolené a Bůh je větší než Kristus (J 14,28), větší nade všecky (J 10,29). Tak Bůh seslal svého jednorozeného (monogene) Syna na svět, abychom díky němu žili (1J 4,9). Bůh vyznamenává a oslavuje Krista (J 8,54), Bůh, který je větší než Kristus (J 14,28).
Bůh je skála (sur) jako štít či hora, kterou jsou všichni zaštítěni, Jozuův pazourek – kamenný nůž (Joz 5,2), který obřezává – očišťuje Izrael, je přímý a spravedlivý (Dt 32,4). Bůh je skála Izraele, Skála jeho spásy (Dt 32,15), Skála, která jej zplodila (Dt 32,18 a 28-31). V 1. knize Samuelově 2,2 se píše, že náš Bůh je naše skála, věčná skála (Iz 26,4). Z této skály jsou všichni vytesáni, stejně jako všichni Abrahamovi následníci ve víře (Iz 51,1-2). Z této skály je vytesán Mesiáš (Da 2,34 a 45), aby si podrobil všechna království světa. Bůh je skála či podstata, na které leží základy všeho a na které Kristus vybuduje svou církev (Mt 16,18) a sám na ní spočívá. Mesiáš je kámen úhelný Božího chrámu, ve kterém vyvolení jsou Naos, neboli nejsvatější mezi svatými, studnice Ducha svatého. Kameny chrámu jsou všechny vydobyty ze skály, což je Bůh; byl to Kristus a Kristu svěření, duchovní skála (1K 10,4), kámen úrazu a pohoršení (Ř 9,33); ti tvoří chrám.
Kristus staví chrám tak, aby umožnil Bohu být všechno ve všem (Ef 4,6). Bůh umožnil Kristu, aby byl všechno a ve všem (panta kai en pasin Ko 3,11), položil všechno pod jeho nohy (1K 15,27) pověřil ho, aby byl hlavou všeho v církvi, která je jeho tělem, jeho plnost naplňuje všechno ve všem (Ef 1,22-23). Jestliže Bůh podřídil všechno Kristu, dokazuje to, že Bůh sám je vyňat z toho, že by byl položen Kristu pod nohy (1 K 15,27).
Kristus si všechno podřizuje, ale Kristus sám je podřízený Bohu, který položil všechno pod Krista, aby Bůh mohl být všechno ve všem (panta en pasin 1K 15,28, ne podle RSV). Platónské učení, které se pokouší spojovat Boha a Krista v trojici, odporuje tedy Písmu. Kristus bude sedět podle Božího příkazu po pravici Boha (Žd 1,3 a13; 8,1; 10,12; 12,2; 1Pt 3,22) a bude s Bohem sdílet trůn, tak jako vyvolení budou sdílet trůn, daný Kristu (Zj 3,21), který je trůnem Božím (Ž 45,6-7; Žd 1,8) neboli Bůh je tvůj trůn překládáno Tvůj trůn, ó Bože (viz poznámky pod čarou v anotovaném RSV).
Bůh, který posílá, je větší než ten, kdo je poslán (J 13,16), služebník není větší, než jeho pán (J 15,20).
Krista na poušti pokoušel satan a tím začal nad satanem soud. Satan, který byl Jitřní hvězdou, Luciferem nebo Světlonošem této planety (Iz 14,12) jako její strážce a učitel, byl jedním z Elohim, podřízených Bohu Otci.
Kristus byl určen k tomu, aby byl Hvězdou, která vyjde z Jákobova rodu (Nu 24,17). Tak to bylo psáno v Mojžíšových knihách, že totiž jedna z jitřenek – o jejichž přítomnosti je zmínka při tvoření světa (Jb 38,7) – jeden z elohim se má stát člověkem z rodu Jákobova a Davidova (Zj 22,16).
Tento elohim, jehož známe jako Ježíše Krista, nebyl však ještě jitřní hvězdou této planety. Toto postavení měl satan (Iz 14,12; Ez 28,2-10).
Kristus byl pomazán jako elohim Izraele (Ž 45,7) a byl pomazán nad všechny své druhy a partnery. Ovšem Kristus neměl postavení jitřní hvězdy a nepřijme její závazky až do doby svého druhého příchodu. Na tomto postavení i závazcích se mají s Kristem podílet jeho vyvolení, kteří s ním sdílí jeho přirozenost jakožto jitřní hvězdy ve svých srdcích (2Pt 1,19). Podíl na této moci je vyvoleným přislíben ve Zjevení 2,28.
Satan jako jitřní hvězda pokoušel Boha Nejvyššího nebo Boha Otce, jak je řečeno u Izajáše 14,12. Pokusil se povznést nebo se povýšit na jeho trůn, Boží trůn, nad Boží hvězdy či radu elohim. Tato rada či shromáždění elohim neboli bohů je zaznamenána v Žalmu 82,1. Je zajímavé, že Irenaeus, žák Polykarpův, který byl žákem Janovým, měl zato, že v Žalmu 82,1 výrok o Theoi či bozích zahrnuje také vyvolené, jmenovitě ty, kteří byli přijati za vlastní (Against Heresis - Proti kacířství – kn.3, kap. 6, ANF, sv.1, str.419).
Je mnoho synů Božích (Jb 1,6; 2,1; 38,7; Ž 86,8-10; 95,3; 96,4; 135,5), kteří jsou označováni jako Bene Elyon nebo synové Nejvyššího. Vyvolení lidé jsou také zahrnováni do nebeských zástupů jako synové Boží (Ř 8,14). Tudíž Kristus a vyvolení jakožto synové Boží jsou jedno s Bohem skrze Ducha svatého, předurčeni od počátku světa. Kristus se vzdal své moci, aby se stal člověkem. On a všichni vyvolení obdrží moc synovství Duchem svatým díky zmrtvýchvstání (Ř 1,4).
Podle Skutků 7,35-39 mluvil k Mojžíšovi na Sínaji anděl a tento anděl byl Kristus. U Galatských 4,14 se Pavel přirovnává k Božímu andělu a dokonce ke Kristu Ježíši.
Také my budeme jako andělé (Mt 22,30), bude to vyznamenání čili isaggelos (L 20,36), jako spoludědicové Kristovi (Ř 8,17; Ga 3,29; Tt 3,7; Žd 1,14; 6,17; 11,9; Jk 2,5; 1Pt 3,7). Starý zákon ztotožňuje anděla YHWH s Jehovou a s Elohim (Ex 3, 2 a 4-6; Bůh nebo elohim je zde anděl; srv. Za 12,8).
Žalm 89,6-8 hovoří o shromáždění svatých (qedosim či qadoshim, užívané také pro lidi) a skládá se jak z vnitřního, tak z vnějšího shromáždění. Rozumí se tím nebeské shromáždění Boha spravedlnosti.
1.5.1 Kristus jako Boží syn
Satan se snažil pokoušet Krista mnoha způsoby. Nejdříve se na Krista obracel jako na syna Božího (Mt 4,3; 4,6; L 4,3). Démoni se také obraceli na Krista jako na syna Božího (Mt 8,29; L 4,41; Mk 3,11). Satan chtěl, aby Kristus dokázal svou moc Božího syna, s tím, že Bůh slíbil, že ho jeho andělé budou chránit (Ž 91,11-12). Satan vynechal chránit na všech tvých cestách a přidal vždycky. Tím, že zkomolil Písmo, se satan pokoušel připravit Krista o život.
Kristus nikdy neopravoval satana či démony tvrzením, že by byl Bůh a ne Boží syn. Žádný démon se nepokusil o podvodné tvrzení, že by Kristus byl nejvyšším Bohem; to se stalo až po jeho smrti, kdy se ustanovila doktrína, že Kristus je stejný Bůh jako Bůh Otec; byla to snaha dosáhnout po jeho smrti podvodného tvrzení, že Kristus byl za svého života poražen. Cílem všech těchto pokušení bylo podkopat Kristovu poslušnost k Bohu a tak porušit Písmo. Satan chtěl Krista přimět, aby ho uctíval. Slíbil Kristovi vládu nad světem potom, co se mu Kristus bude klanět.
Kristus mu nevyvracel právo udílet moc nad světem, protože on mu vládl. Místo toho odpověděl:
...je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.
Kristus neřekl satanovi, že satan má uctívat Krista, nýbrž odkázal ho na zákon. Kristus nikdy a při žádné příležitosti netvrdil, že je Bůh. Říkal, že je Boží syn. Proto také byl souzen.
Jak je řečeno u Matouše 27,43:
Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí, stojí-li o něj. Vždyť řekl: „Jsem Boží Syn!“
A zde také Kristus naříkal, aby naplnil Písmo v Žalmu 22:
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Kristus se zcela zjevně nepokládal za Boha. Předpokládat, že by byl částí entity, k níž se dovolával, stejné podstaty s částí, která byla lhostejná k jeho utrpení, je absurdní.
1.5.2 Učení o antikristu
Dogma o antikristu je stanoveno v 1. listu Janově 4,1-3. Správný starověký text pro 1J 4,1-3 je rekonstruován podle Irenaea, kap. 16,8 (ANF, sv. 1, str. 443).
Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův.
Historik Sokrates říká (VII, 32, str. 38), že tento text byl překroucen těmi, kdo si přáli oddělit Ježíšovo lidství od jeho božství.
Kristus jako Syn není jediný pravý Bůh (J 17,3).
Také u Lukáše 22,70 se všichni ptají: Jsi tedy Syn Boží?
A on odpovídá: Vy sami říkáte, že já jsem.
Byl uznán jako Boží Syn:
Matouš 27,54, kde říkají: On byl opravdu Boží Syn!
Marek 1,1 uvádí své poselství jako evangelium Ježíše Krista, Syna Božího.
Lukáš 1,35 vypovídá, že svaté dítě, které se narodí, bude nazváno Syn Boží.
K pochopení toho, že Kristus je Boží Syn, přichází Boží zjevení.
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale MUJ OTEC v nebesích. (Mt 16,16-17)
Také u Matouše 11,27 se praví:
Všechno je mi dáno od MÉHO OTCE; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
Tak Otec zjevuje věci lidem a dává je Kristu, který jim pak zjevuje Otce.
1.5.3 Boží jméno a Boží suverenita
Není pochyb, že Bůh je jediný a suverénní. Přísloví 30, 4-6 hovoří o Božím jménu a o tom, že Bůh má syna.
Kdo vystoupil do nebe i sestoupil?
Kdo si nabral vítr do hrsti?
Kdo svázal vody do pláště?
Kdo vytyčil všechny dálavy země?
Jaké je jeho jméno a jaké je jméno jeho syna? Vždyť je znáš.
Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají.
K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.
Bible interpretuje sama sebe a Boží jméno je suplováno hned za otázkou; a je jasné, že tato entita není sloučenina Otce a Syna, ale že On má syna.
Dále: Nový zákon jasně stanoví, že předmětem bohoslužby je Otec. Kristus upozorňuje samařskou ženu (J 4,21), že přichází doba, kdy nebudou moci uctívat Otce ani na jejich hoře (Samaria), ani v Jeruzalémě. Doslova říká (J 4,23):
Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.
Kristus zde představuje předmět bohoslužby: Otce a nikoli sebe. Je tedy rouhání tvrdit, že má být uctíván vyvýšený Kristus překroucením výroku z Jana 3,14, kde Syn člověka má být vyvýšen tak jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti. Účelem ukřižování bylo, aby člověk měl věčný život, ne aby se Kristus stal předmětem bohoslužby, jak se mylně tvrdí. Z tohoto mylného předpokladu vychází další mylné tvrzení, totiž že křesťané při eucharistii uctívají Kristovo tělo a krev.
Eloa je Bůh Starého zákona, chrámu a Bůh Ježíše Krista v Novém zákoně. Jeruzalémský chrám byl Dům Eloi (Ezd 4,24; 5:2,13,15-17; 6:3,5,7,8,16,17; 7,23). Byl Eloa Izraele (Ezd 5,1; 7,15), Velký Eloa nebes (Ezd 5:8,12). Byl předmětem obětí v chrámu (Ezd 6,10), kde nechával přebývat své jméno (Ezd 6,12). Nařídil stavbu chrámu (Ezd 6,14), ustanovil kněze, aby mu sloužili (Ezd 6,18; 7,24) a vykonávali jeho vůli (Ezd Ezd 7,18). Zákon je zákonem Boha nebes (Ezd 7,12 a 14). Ti, kdo znají Boží zákony, mají vyučovat ty, kteří je neznají (Ezd 7,25), a spravedlnost se bude řídit zákony od Boha (Ezd 7,26). Tato bytost je Otec, samojediný Eloa a Bůh nejvyšší, Otec Mesiáše a všech synů Božích.
Kapitola 2.
Plán spásy
2.1 Pád člověka
Bůh stvořil člověka podle své podoby, aby byl jeho obrazem (Gn 1,26-27). Adam a Eva byli potrestáni za svou neposlušnost (Gn 3,16-19). Důsledkem této vzpoury byl hřích a následně i smrt, která postihla všechno lidstvo (1K 15,22; Ř 5,12).
2.2 Spása lidstva
Bůh si nepřeje, aby někdo zahynul (2Pt 3,9). Aby lidstvo mohlo uniknout odplatě za hřích, což je smrt, ustanovil Bůh plán spásy – oběť, smrt a zmrtvýchvstání svého syna Ježíše Krista (J 3,16). Následně přijde žeň a Kristus je první ovoce z těch, kdo zemřeli (1K 15,20). Plán spásy se odráží ve výročních svátcích podle bible (Lv 23).
2.3 Bible jako zjevená pravda
Kristus řekl: Je psáno: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,4; L 4,4). Bible je známa jako Písmo (Da 10,21) a směřuje ke spáse lidstva a k předvedení Boží moci (Ex 9,16; Ř 9,17). Prostředníkem spásy je Ježíš Kristus (Ř 1O,11), kterého v Písmu předpovídá Mojžíš a proroci (L 24,27); Písmo je proroctví (Mt 26,56; Ř 1,2). Celé Písmo zjevil Bůh a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu (2 Tm 3,16).
Písmo v době Kristově a apoštolů byl Starý zákon (Mt 21,42; Mk 12,10; Sk 17,2). Starý zákon je Písmo, které Bůh vdechnul nebo zjevil (2Tm 3,16). Nový zákon je dodatek ke Starému zákonu, avšak nenahrazuje jej.
Starý zákon byl psán v dávných časech, aby nás vedl, abychom z jeho neochvějnosti a povzbuzování čerpali naději (Ř 15,4). Špatnou znalostí Písma vznikají omyly (Mt 22,29; Mk 12,24). Berojští zkoumali Písmo denně, aby porovnávali, zda je správné to, co bylo řečeno. To bylo hodnoceno jako ušlechtilé (udatnější, přístupnější - Sk 17,11). Celkový obraz bible je brán ze všech částí Písma, naučení za naučením, zpráva za zprávou (Iz 28,10 – žvást na žvást, tlach na tlach: Ekumenický překlad – pozn. překl.). Písmo ukazuje, že Ježíš byl Mesiáš nebo Kristus (Sk 18,28). Kristus prostřednictvím Ducha svatého otvírá mysli vyvolených, počínaje apoštoly, takže je možné Písmu porozumět (L 24,45).
Písmo Starého zákona musí být naplněno (Mt 26,54 a 56; Mk 12,10; 14,49) a nemůže být porušeno (J 10,35). Velká část Písem se týkala a byla naplněna Kristem, nebo bude naplněna při jeho druhém příchodu (Zj 1,7; 12,10; 17,14; 19,11-21), kdy přijde s velikou mocí a slávou (Mt 24,30).
2.4 Pokání a přeměna
Aby lidstvo žilo a mělo věčný život, žádá od něj Bůh, aby se kálo. Pokud se kát nebude, zahyne (L 13,3 a 5).
Kristus byl seslán, aby vyzýval lidi k pokání (L 11,32). Začal vykonávat své poslání poté, co byl uvězněn Jan Křtitel (Mt 4,12). K tomu došlo krátce po Velikonocích – pesachu roku 28 (J 3,22-24; 4,12). Byl to pesach po zahájení Janovy činnosti v patnáctém roce Tiberiovy vlády (L 3,1). Od toho času začal Ježíš kázat a říkal: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské (Mt 4,17). Kristus pověřil své učedlníky, aby kázali evangelium pokání, dal jim moc nad démony a nečistými duchy (Mk 6,7 a 12; L 10,1 a 17-20).
Pokání bylo předpokladem ke smazání hříchů (nebo hanebnosti) (Sk 8,22), aby mohl přijít čas odpočinutí v přítomnosti Pána, aby mohl poslat Krista, který nám byl určen (Sk 3,19-20).
Čas nevědomosti, jak bývá nazýván, Bůh přehlíží, ale po Kristu přikazuje všem lidem, aby se káli, a stanovil pevně den, kdy je bude soudit (Sk 17,30). Tak je pokání rozšířeno i na pohany (viz též Sk 15,3).
Jakmile se kaje a obrátí k Bohu, musí kající hříšník činit skutky, hodné pokání (Sk 26,20).
Církev v Efezu byla vyzvána, aby se kála a vzpomněla si, odkud klesla, vrátila se a jednala jako dřív (Zj 2,5). Podobně byla vyzvána církev v Pergamu, aby se kála (Sk 2,16). Stejně i církev v Thyatirech (Sk 2,21-22), jejíž odpadlíci smilnili s falešnou prorokyní. Také církev v Sardách byla volána k pokání, protože Kristus může přijít jako zloděj v noci a nebudou vědět čas ani hodinu, kdy přijde (Zj 3,3). Koho Kristus miluje, toho kárá a trestá. Žádá, aby byl horlivý (v tomto případě Laodikejští) a aby se kál (Zj 3,19). Pokání tak pokračuje ve všech Božích církvích a všichni jsou za ně odpovědni (Jk 5,19-20).
2.5 Křest
Po vzkříšení byla Kristu svěřena veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Přikázal svým učedníkům, aby šli ke všem národům, získávali učedníky a křtili je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (Mt 28,19). Aby je učili a zachovávali všecko, co jim Kristus přikázal. Tak s nimi bude po všecky dny až do skonání věků (Mt 28,20).
Se křtem musí být spojeno pokání, aby kající získal dar Ducha svatého (Sk 2,38). Člověk jej nemůže získat, aniž by se kál a byl pokřtěn a tak se znovu narodil. A jestliže se znovu nenarodí, nevejde do království Božího (J 3,3 a 5). Pokání je podmínkou křtu a předpokladem k získání daru Ducha svatého. Proto křest nemluvňat logicky odporuje bibli. Nezbytnost pokání zdůraznil Jan Křtitel, předchůdce křtu Duchem svatým v Kristu (Mk 1,4 a 8). Jan hlásal, že Kristus bude křtít Duchem svatým a ohněm, který spálí nekající (jsou popsáni jako plevy) (L 3,16-17). Duch svatý je udělován na Boží příkaz. Na žádost je vkládáním rukou udílen jednotlivci. Duch je tedy propůjčován při každé činnosti. Duch svatý působí ještě před křtem, působí na každého jednotlivce. Duch přivádí vyvolené k Bohu skrze Krista (Žd 7,25). První ovoce Ducha je člověku dáno křtem. V listu Římanům 8,23 je výslovně řečeno, že přijetí se neuskuteční, dokud nebude vykoupeno tělo. Tak se znovu narodíme, ale stále denně rosteme v duchu v Kristu Ježíši, dokud nevejdeme do slávy Boží.
Toto udělení Ducha svatého křtem je voda z pramenů spásy, jak ji Bůh přislíbil skrze proroky (Iz 12,3). Tuto vodu Ducha svatého přislíbil Bůh Jákobovi, podle Izajáše 44,3. Pán Bůh je zdroj živých vod (Jr 2,13; 17,13; rovněž Za 14,8). Je to řeka živé vody (Zj 22,1). Když Kristus mluví o Duchu (J 7,39), říká, že z něho proudí živá voda (J 4,10-14; 7,38 srv. Iz 21,3; 55,1; 58,11; Ez 47,1). Izrael je duchovně očištěn vodou – podle Ezechiele 36,25, což je živá voda, neboli Duch svatý. Vyvolení si nabírají tuto vodu zadarmo (Zj 22,17).
Kapitola 3.
Učení o lidské odpovědnosti
3.1 Modlitba a bohoslužba
3.1.1 Bůh jako předmět modlitby a bohoslužby
3.1.1.1 Předmět bohoslužby
Přednostní postoj a základní znamení vyvolených je a vždy byl bezvýhradný monotheismus a víra v podřízené postavení Ježíše Krista. Neuctíváme jiného boha (elohim), než Boha (Ex 34,14; Dt 11,16) nebo zanikneme (Dt 30,17-18). Jako své první přikázání vyhlásil Bůh toto:
Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. (Ex 20,2-3 – Bible kralická)
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Ex 20,2-3 – Ekumenický překlad)
Význam slova přede je kromě či místo či mimo autoritu Boha, který je Bůh Otec.
Máme Hospodina, svého Boha milovat a sloužit mu celým svým srdcem a celou svou duší, tj. celou svou bytostí a na oplátku dá naší zemi déšť v pravý čas pro obilí a pastvám pro náš dobytek; budeme jíst dosyta (Dt 11,13-15). Ale my máme novou smlouvu, v níž Hospodin dává své zákony do našich myslí a vpisuje je do našich srdcí. On je náš Bůh a my jsme jeho služebníky a uctíváme Ho tím, že dodržujeme jeho zákony z hloubi své duše (Žd 8,10-13).
Máme se klanět Hospodinu, svému Bohu (Dt 26,10; 1S 1,3; 15,25). Tento Bůh je jediný pravý Bůh, Bůh Otec. Život věčný je v tom, když poznáme Jeho a Jeho syna Ježíše Krista (J 17,3). Přiznáváme Hospodinu slávu jeho jménu, klaníme se mu ve svatyni (Ž 29,2; 96,9). Celá země se mu klaní a zpívá chválu jeho jménu (Ž 66,4). To je proroctví a naplní se. Všechny národy, které stvořil, přijdou a budou se mu klanět a chvět se (svíjet se) před ním (Ž 96,9), oslavovat jeho jméno, protože on jediný je Bůh (Ž 86,9-10), Hospodin, který nás učinil. On je náš Bůh a my jsme ovce, které vodí svou rukou (Ž 95,6-7). On je svatý (Ž 99,5 a 9). Pochopení, koho uctíváme, demonstrují dvě znamení, která společně s pochopením Boží přirozenosti vytvářejí základ pro zpečetění vyvolených. Ta dvě znamení jsou:
Sabat (Ex 20,8 a 10-11; Dt 5,12). Sabat je znamení mezi námi a Bohem, který nás posvěcuje (Ex 31,12-14); a
Pascha. Pascha je znamení nebo pečeť; podle Exodu 13,9 a 16 je pascha spolu se slavností nekvašených chlebů znamením zákona Hospodinova (Dt 6,8) a jeho vykoupení Izraele (Dt 6,10),které se v Novém zákoně rozšiřuje na všechny v Kristu (Ř 9,6; 11,25-26).
Tato znamení zákona, sabat a pascha, jsou určena k tomu, aby bránila před modloslužebnicvím (Dt 11,16). Tato znamení jsou u Hospodinových vyvolených pečetí na ruce a na čele a v Duchu svatém vytvoří základ 144 000 označených v posledních dnech, jak je psáno ve Zjevení 7,3. Vedou k odpočinku o svátcích.
Kristus řekl: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat (nebo sloužit mu) (Mt 4,10; L 4,8). Tak je v biblických termínech služba totéž co uctívání.
Uctívat Boha podle lidských příkazů je marné (Mt 15,8-9). Protože Otec si přeje, aby byl uctíván v duchu a v pravdě (J 4,21-24). Protože my jsme ta pravá obřízka, sloužíme Bohu v duchu a slávě ve jménu Ježíše Krista (F 3,3). Celá rada starších, včetně Krista, se klaní Bohu, který všechno stvořil a podle jehož vůle byli stvořeni a existovali i oni (Zj 4,10). Uctíváme Boha na Kristův příkaz, podle zákona (Ex 20,3) a podle zjevení (Zj 22,9).
3.1.1.2 Předmět modlitby
Lidstvo se modlí k Hospodinu, Bohu (Ž 39,12; 54,2), který naslouchá. Ať žádáš v modlitbě o cokoli, obdržíš to, máš-li víru (Mt 21,22). Kristus byl lidstvu příkladem, jak se modlil ke svému Bohu a k našemu Bohu, který je Otcem (L6,12). Příklad, jak se modlit, je modlitba Páně; je opisem modlitby, kterou nám dal Kristus (L 11,2-4).
Přední povinností vyvolených a kněží je modlitba a kázání čili služba slova (Sk 6,4). Rada starších je pověřena, aby sledovala modlitby svatých (Zj 5,8).
3.1.1.3 Osobní a společná přímluvná modlitba
Příklad společné modlitby dávají apoštolové (Sk 1,14). To převzala celá církev (Sk 12,5).
Modlitba není jen pro církev; je také pro ty, kteří jsou zapáleni, ale nejsou osvíceni a nepodřizují se Božímu právu. Protože Kristus je konec zákona, aby každý, kdo věří, došel spravedlnosti (Ř 10,1-4).
Modlitba si žádá podporu. Požehnání, udělované jako odpověď na modlitbu, je také poděkováním za pomoc modlitbou (2K 1,11). Modlitba musí být v duchu (Ef 6,18). V modlitbě musíme být vytrvalí (Ko 4,2-4) a je to pomoc, abychom mohli stát pevně v pravdě a spravedlnosti (Ef 6,14).
Modlitba spravedlivého má velkou moc. Modlitba věřícího uzdraví nemocného a zajišťuje odpuštění hříchů. Proto si vyznáváme hříchy navzájem a modlíme se jeden za druhého, abychom byli uzdraveni (Jk 5,15-16).
3.2 Vztah spasení a zákona
3.2.1 Bůh je naše skála
Bůh je naše skála, naše síla a naše spasení, u něho hledáme ochranu (Ž 18,1-2). Důvěřujeme v něho a nebojíme se (Iz 12,2). Svědectví o spáse nám dává Kristus a proroci. (L 1,77). Poznání spásy je rozšířeno v církvích, kde svatí jsou správci Božích tajemství (1K 4,1). Spása přichází od Židů (J 4,22), ale byla v Kristu rozšířena na všechny, kdo uctívají Boha v duchu a v pravdě (J 4,23-24). Není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Spásu hlásá evangelium a mocí Boží je dána všem, kdo věří, nejdříve židům a pak i pohanům. V evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; ten, kdo je spravedlivý skrze víru, bude žít (Ř 1,14-17). Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze Ježíše Krista (1Te 5,9).
Pochopení Boha způsobuje zármutek, který vede k pokání a ke spasení (2 K 7,10). Tak je evangelium slovem pravdy a tedy evangeliem spasení; kajícímu je vtisknuta pečeť Ducha svatého (Ef 1,13). Spasení se člověku dostává ze svatých listů, čili z Písma. Písmo bylo vnuknuto Bohem a dává kajícímu návod, jak dojít spasení vírou v Ježíše Krista (2Tm 3,15-16). Ačkoli byl Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. Protože byl učiněn dokonalým, stal se pramenem věčné spásy pro všechny, kdo ho poslouchají (Žd 5,8-9).
Byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy, a zjeví se podruhé, ne kvůli hříchu, ale aby spasil ty, kdo ho toužebně očekávají (Žd 9,28). Spása je tedy společná pro všechny a byla jednou provždy odevzdána Božímu lidu (Ju 3). A proto nebylo žádné další zjevení po tom, které odhalil Bůh Kristu, a ten jej předal Janovi. Všechno, co se od lidí žádá, aby udělali pro své spasení, je obsaženo v bibli. Spasení, moc i sláva náleží Bohu, který to zjevil svým služebníkům skrze Krista, a na tom se nic nesmí měnit (Zj 22,18-19).
Konečnou pečeť obdrží Boží lid prostřednictvím Ducha svatého podle Božího zákona zjeveného v bibli, počínaje Starým zákonem, kdy byla zjevena zákonná ustanovení.
Na Sínaji tlumočil zákon Kristus jako anděl smlouvy, anděl Jehovův. Řekl:
Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5, 18-19)
Kristus tedy v žádném směru neporušoval zákon. Dodržoval jej a lidem přikazoval totéž. Zákon a proroci jsou až do Jana. Po Janovi se zvěstuje dobrá zpráva o království Božím a každý si do něho vynucuje vstup (nebo je násilně tisknut) (L 16,16).
Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona. (L 16,17)
Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, ale nebyl dodržován (J 7,19). Ti, kteří nemají zákon a hřeší, zahynou bez zákona. Ti, kteří znají zákon a hřeší, budou odsouzeni podle zákona (Ř 2,12), protože hřích je protizákonný neboli porušení zákona (1J 3,4). Obřízka vychází ze srdce a dodržování zásad zákona je měřítkem obřízky. Ten, kdo dodržuje zákon, je obřezán v srdci, zatímco ten, kdo je obřezán a nedodržuje zákon, jako by byl nevěřící. Židé jsou ti, kdo dodržují zákon ze srdce, jsou niterně židé. Avšak ti, kdo říkají, že jsou židé, ale nejsou, budou zavrženi (Zj 3,9) a budou se muset pokořit před Božím lidem. (Toto pokoření se také překládá jako uctívání a vztahuje se ke Kristu a k vyvoleným.)
Zákon je svatý, přikázání jsou svatá, spravedlivá a dobrá (Ř 7,12). Proto příčinou smrti není zákon, ale hřích, který je přestoupením zákona v nitru člověka (Ř 7,13).
Zákon pochází z ducha, ale člověk z těla a je zaprodán hříchu (Ř 7,14). Vpravdě obrácený člověk s radostí souhlasí s Božím zákonem ve své nejvnitřnější bytosti (Ž 119,1n.; Ř 7,22). Protože zákon vede člověka ke Kristu, který je konec zákona (Ř 10,4). Kdo se nechá vést Duchem, je osvobozen od zákona (Ga 5,18). Ne že by tím pro něj zákon neexistoval, ale že je člověk schopen dodržovat zákon z vnitřní potřeby jako přirozený projev, který je mu vlastní (Žd 8,10-13). Zákon je dodržován vírou, nikoli skutky (Ř 9,32). Poslouchat přikázání je nutný předpoklad k získání Ducha svatého, který setrvá u toho, kdo dodržuje Boží přikázání (1J 3,24; Sk 5,32). Je tedy nemožné být křesťan, milovat Boha a Krista a přitom nedodržovat zákon. To ovšem nezbytně zahrnuje i dodržování sabatu, tj. čtvrtého přikázání.
3.2.2 Spása milostí
Boží milost se projevila spásou všeho lidstva; vychovává nás, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili na tomto světě střídmě, bezúhonně a zbožně a očekávali splnění blažené naděje, příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista (Tt 2,11; viz Marshallovu RSV Interlinear Greek-English New Testament). Kristus je tedy zjevení slávy Velikého Boha, který je naším spasitelem (Tt 2,10). Milost je výsledkem působení Ježíše Krista.
Boží moc střeží církev skrze víru ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase (1Pt 1,5). Cílem víry je spása duše. Proroci prorokovali spasení, ale neznali čas ani osobu Mesiáše, když předpovídali jeho utrpení a následnou slávu (1PT 1,9-10).
Hřích přišel na svět skrze Adama a vládl od Adama až po Mojžíše. Odplata za hřích je smrt (Ř 5,12). Hřích existoval už před zákonem, který byl dán Mojžíšovi (Ř 5,13). Následky hříchu byly známy už od Adama, ale hřích se nezapočítává, pokud není zákon. Milost se tedy rozhojnila vykoupením člověka z hříchu a od zákona. Hřích se rozmohl, protože byl zákon, ale o to se rozhojnila milost (Ř 5,15-21). Poslušností jednoho budou mnozí ospravedlněni milostí k věčnému životu skrze pomazaného Ježíše (Ř 5,20-21).
Není tedy žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu (Ř 8,1). Spravedlnost zákona je tak naplněna v nás, kteří se řídí vůlí Ducha (Ř 8,4).
Duch usměrňuje mysl člověka podle svého záměru (Ř 8,5). Ten, kdo se řídí tělesností, je Božím nepřítelem. Nemůže a ani nechce se podřídit Božímu zákonu (Ř 8,7). Tělesná nebo neobrácená mysl člověka se pozná podle toho, že nedodržuje Boží zákony.
Duch toho, kdo vzkřísil Krista z mrtvých, žije v křesťanovi a obživuje ho Duchem, který v něm přebývá (Ř 8,11). Všichni, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou Boží synové (Ř 8,14), a to milostí Boží. Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, milost a pravda skrze Ježíše Krista (J 1,17). Voláme Abba neboOtče, protože jsme přijali synovství (Ř 8,15), jaké bylo dáno našemu bratru Ježíši Kristu.
Zákon sám nepřináší ospravedlnění. Člověk je ospravedlněn vírou v Ježíše Krista (Ga 2,16). Život, který žije, je ve víře v Syna Božího (Ga 2,20). Odsouzeni zákonem, jsme mrtvi pro zákon, abychom byli živi pro Boha (Ga 2,19). Ale nepohrdáme milostí Boží tím, že dodržujeme zákon, protože zákonem nejsme ospravedlněni (Ga 2,21). Dodržujeme zákon, protože nás k tomu vede Duch a protože zákon pochází z božské přirozenosti, na kterou se spoléháme a jíž jsme účastni (2Pt 1,4), tak jako Kristus.
Jsme spaseni nikoli podle zákona, ale milostí Ježíše Krista (Sk 15,11). Hřích už nevládne nad vyvolenými, protože už nejsou pod zákonem, ale pod milostí a jsou služebníky Božími (Ř 6,14-15). Přesto nehřešíme a zákon nepřestupujeme, protože jsme služebníky Božími a jeho spravedlnosti a nikoli služebníky hříchu; ze srdce jsme poslušni učení, které nám bylo odevzdáno (Ř 6,17-18). Dříve jsme byli mrtvi pro své přestupky, ale teď jsme milostí probuzeni k životu spolu s Kristem (Ef 2,5). Byli jsme spolu s Kristem pozvednuti a uvedeni na nebeský trůn, aby se následujícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v Boží dobrotě k nám v Kristu Ježíši (Ef 2,6-7). Protože jsme byli spaseni milostí skrze víru. Není to naše zásluha; je to dar Boží a ne pro naše skutky, takže se nikdo nemůže chlubit (Ef 2,9). Zákon tedy dodržujeme v Duchu Božím milostí.
3.2.3 Povinnost dodržovat zákon
Povinnost dodržovat zákon je trvalá, protože zákon nepomíjí, ani se nemění, jak už bylo řečeno (Mt 5,18; L 16,17). V Kristově době jej židé nedodržovali (J 7,19), měnili jej kvůli tradici (Mt 15,2-3 a 6; Mk 7,3 a 5 a 8-9 a 13) na obětní dar nebo břemeno, když židovští učitelé té doby svolali soud (Sk 15,10).
Proto, jak shora vyplývá, zůstává povinnost dodržovat Boží přikázání. Jsou stálá a nepominou až do konce věků lidské existence.
3.2.3.1 Proč křesťané dodržují zákon
Křesťané jsou spaseni milostí a nikoli podle zákona. Proč je tedy jejich základní povinností znát a dodržovat zákony? Protože:
Boží zákon vyplývá z trvalé dobroty Boží přirozenosti
Boží zákon vychází z Boží přirozenosti, a proto trvá provždy, protože Bůh sám je neměnný, je od základu dobrý jako střed nejzazší dobroty. U Marka 10,18 Kristus říká: Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Anebo: Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! (Mt 19,17). Boží dobrotivost přivádí každého z nás k pokání (Ř 2,4). Boží přirozenost je neměnná dobrotivost. Nebeské zástupy mají podíl na jeho přirozenosti. Tak jsou pevně zakotveny v božské přirozenosti a dobrotě.
Tak je i Kristus tentýž včera, dnes i na věky (aioonas) (Žd 13,8). Vyvolení, tím, že se podílejí na božské přirozenosti (2Pt 1,4), se stávají také součástí božského kněžství, počínaje Melchisedechem; je nepřenosné (aparabaton) nebo neměnné navěky (aioona) (Žd 7,24). Kristus může dokonale spasit ty, kteří přistupují k Bohu skrze něho (viz Žd 7,25 v Marshallově Greek-English Interlinear). Ale není předmětem bohoslužby, ani není Bohem, který dává přikázání podle své vůle.
K dodržování Božího zákona máme přistupovat z víry a ne ze skutků (Ř 9,32). Máme novou smlouvu, v níž Hospodin uplatňuje své zákony v našich duších a vpisuje je do našich srdcí. Je naším Bohem a my jsme jeho služebníky, uctíváme Ho naplňováním jeho zákonů ze své přirozenosti (Žd 8,10-13). Vnější znaky tedy neznamenají nic. Dodržování Božích přikázání je naší obřízkou (1K 7,19) jako křesťanů a duchovních Izraelitů. Ti, kdo dodržují Boží přikázání, probouzejí zuřivost v drakovi. Dodržování Božích přikázání je vystavuje pronásledování (Zj 12,17). Svatí dodržují Boží přikázání a jsou vytrvalí (Zj 14,12).
3.2.3.2 Křesťan jako chrám Boží
Svatí jsou Boží chrámy nebo svatyně, naos, a spočívá v nich Boží Duch. Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh. Protože Boží chrám je svatý a ten chrám jsme my (1K 3,16-17). Proto je křesťan povinen udržovat své tělo ve zdraví, aby bylo spolehlivou schránkou Božího Ducha. Protože Bůh řekl, že bude přebývat v nás a procházet se mezi námi a bude naším Bohem. Musíme udržovat svou svatost a oddělit se. Naším Otcem má být Bůh a my jeho děti (2K 6,16-18 volně cituje řadu textů Starého zákona; Lv 26,12; Ez 37,27; Iz 52,11; 2S 7,14).
Proto se křesťan nesmí spolčovat s nevěřícími (2K 6,14). Musí se očistit od každé poskvrny těla i ducha, přivádět k dokonalosti své posvěcení v bázni Boží (2K 7,1). Je jako první vyvolen ke spáse a posvěcen Duchem vírou v pravdu (2Te 2,14). Pravda je nezbytná pro duševní zdraví a je znamením vyvoleného. Tento vývoj ukazuje, že základní biblické zákony mají svůj specifický význam a účel. Měření Božího chrámu se děje v souladu s těmito zákony (Zj 11,1).
3.2.4 Desatero
Církev je pověřena dodržovat deset přikázání, jak jsou zapsána v Exodu 20,1-17 a v Deuteronomiu 5,6-21.
První přikázání zní:
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Bůh Otec je jediný pravý Bůh (J 17,3) a není žádný jiný elohim, který by byl mimo něj nebo jemu rovný. Není dovoleno klanět se či modlit k jakékoli jiné bytosti, tedy ani ke Kristu.
Druhé přikázání zní:
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Není tedy dovoleno dělat obrazy či podobizny jakéhokoli druhu k náboženskému užívání nebo bohoslužbě nebo jako symbol. Je tedy i kříž jako symbol církvi zakázán.
Přikázání jsou součástí totožnosti náboženského systému a jsou tedy pevně zakotvena.
Třetí přikázání zní:
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Jméno Hospodina Boha představuje autoritu, takže tento zákon se týká nejen přímého rouhání, ale vztahuje se také na zneužití autority církve a všech, kdo se snaží jednat podle Božích příkazů skrze Ježíše Krista.
Čtvrté přikázání zní:
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Sedmý den odpočinku je pro věřící povinný. Žádný křesťan nemůže sloužit Bohu a přitom opomenout uctění sabatu, který je znám ve stávajícím kalendáři jako sobota. Ustanovení jiného dne bohoslužeb než sedmého nejen porušuje toto přikázání; je projevem modlářství a znevažuje vyjádřenou Boží vůli. Je to čin vzpoury, je to totéž jako čarodějnictví (1S 15,23). Spojeno s druhým přikázáním, jímž je čtvrté utvrzeno, stává se modlářstvím. Ustanovení kalendáře, které zavádí týden na podkladu rotace, je totéž.
Tato první čtyři přikázání vymezují vztah člověka k Bohu a jsou rovna prvnímu a největšímu zákonu, totiž: miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (a z celé své síly Mk 12,3O). To je největší a první přikázání. (Mt 22,37-38).
Úplné ztotožnění se s Bohem předpokládá přilnout věrně k těmto přikázáním a vyhnout se všemu, co by je porušovalo.
Druhé velké přikázání zní:
Miluj svého bližního jako sám sebe. Většího přikázání nad tato dvě není. (Mt 22,39; Mk 12,31)
Druhé velké přikázání má vztah ke zbývajícím šesti přikázáním desatera, která se týkají lidí.
Páté přikázání zní:
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Rodinné vztahy jsou základním stavebním kamenem každého národa a odrážejí postoje v širších náboženských strukturách.
Šesté přikázání zní:
Nezabiješ.
Křesťané jsou však souzeni za ještě vyšší zákon: nehněvat se na svého bratra. Hněv je násilí vůči bližnímu. Kdokoli se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo řekne: „Ty blázne!“ propadne ohnivému peklu (Mt 5,22).
Sedmé přikázání zní:
Nesesmilníš.
Křesťané jsou souzeni za vyšší zákon, totiž už jen za chtivý pohled na cizí ženu (Mt 5,28).
Osmé přikázání zní:
Nepokradeš.
Krást znamená činit násilí svému bližnímu a porušovat svůj vztah k Bohu.
Deváté přikázání zní:
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Spravedlnost a právo jsou téže podstaty a v hebrejštině je pro ně jedno slovo. To znamená, že křesťan nemůže být spravedlivý, když nedodržuje právo. Překrucovat právo falešným svědectvím je u křesťana překážkou ke spáse.
Desáté přikázání zní:
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Chtivost je jev, který nadřazuje hmotné statky nebo sexuální vztah nad vztah k Bohu. Z tohoto hlediska jde o modloslužebnictví. Vytváří si z nějakého předmětu ohnisko touhy a je v rozporu i s ostatními přikázáními. V tomto ohledu působí přikázání v řetězci, tak, že chtivost předchází porušení dalších přikázání a tedy porušení jednoho článku zákona je porušením všeho. V hříchu tedy není nic relativního. Hřích je přestoupení zákona. Kristus dal příklad, jak správně pochopit zákon u Matouše 5,21-48 s odvoláním na Exodus 20,13 a Deuteronomium 5,17; 16,18 a také u Lukáše 12,57-59.
Všichni rodiče musí učit své děti přikázáním, stále a znovu. Musí být znamením na ruce a na čele (myšlením a skutky) a na veřejích domovních dveří (Dt 7,7-9).
3.2.5 Další zákony, které řídí chování lidí
3.2.5.1 Zákony o jídle
Zákony o jídle jsou zapsány v knize Leviticus 11,1-47 a Deuteronomium 14,4-21. Jejich podstatou je udržování lidského těla v náležitém zdravotním stavu a zakládají se na zdravých fyzikálních zásadách. Příkaz je být svatý a tělo má být způsobilé být schránkou Ducha svatého. Zákony o jídle mají nenapadnutelný vědecký základ. Požívání krve je zakázáno v Deuteronomiu 12,16 a spolu s tukem je zakázáno v Leviticu 3,17. Nesmí se jíst nic, co uhynulo nebo bylo rozsápáno (Ez 44,31). Zákaz jíst ovoce v zákonech týkajících se ovoce je v Leviticu 19,23-26. Tyto zákony mají duchovní obsah.
3.2.5.2 Sabat
Je nutno dodržovat sedmý den, sabat (Ex 20,8-11), jak to přikazuje Hospodin a jedno z deseti přikázání. V nich jsou neporušitelné předpisy navždy a pro všechny lidi. Sabat je svatý. Každého, kdo znesvěcuje sabat, čeká smrt a bude vyobcován ze společenství svého lidu (Ex 31,14-15). Je to trvalá smlouva s Izraelem a je věčným znamením mezi ním a Bohem, jenž je uznán jako stvořitel (Ex 31,15-16). Všichni křesťané jsou duchovně Izraelité a všichni pohané se stanou součástí izraelského národa. Sabat je znamením mezi Bohem a jeho lidem pro všechny časy. Trest za znesvěcení sabatu je smrt, s níž přichází ztráta Ducha svatého a přesunutí do druhého zmrtvýchvstání (viz Zj 20,5). Sabat je radost a má být ctěn jako svatý den Páně. Není to den nečinných radovánek, nýbrž posvátného shromáždění (Iz 58,13-14). Nevykonává se žádná práce a nenosí se žádná břemena (Jr 17,21-22).
Náš Pán za svého života dodržoval sabat (Mk 6,2). Apoštolové dodržovali sabat (a svátky) a my rovněž musíme dodržovat sabat. Hospodin v posledních dnech znovu zavede sabat, novoluní a svátky mocí zákona, pod vládou Mesiáše, a potrestá národy, které se nepodvolily. (Iz 66,22-23; Za 14,16-19).
3.2.5.3 Novoluní
Dodržovat novoluní bylo vyžadováno podle zákona (Nu 10,10; 28,11-15; 1Pa 23,31; 2Pa 2,4; 8,13; 31,3). V té době je zakázáno obchodovat stejně jako v sabatu (Am 8,5). Izrael dodržoval novoluní (Iz 1,13-14; Ezd 3,5; Neh 10,33; Ž 81,3; Oz 2,11), podobně tak činila celá staletí i církev. Církev dodržovala novoluní, sabat i svátky (Ko 2,16). Novoluní budou dodržována s novým příchodem Mesiáše stejně jako sabat (Iz 66,23; Ez 45,17; 46,1 a 3 a 6).
3.2.5.4 Výroční svátky
Výroční svátky jsou zachyceny v knize Leviticus 23,1-44 a Deuteronomium 16,1-16. Tyto výroční slavnosti jsou odrazem plánu spásy Hospodinovy. Svátky jsou:
Pascha (Velikonoce) a slavnost nekvašených chlebů
Letnice
Slavnost vytrubování
Den smíření
Slavnost archy úmluvy neboli Slavnost stánků
Poslední velký den
Tyto svátky jsou povinné a při každém z nich se uplatňují různé požadavky jako znamení mezi Bohem a jeho lidem. Svátek se drží jako sabat (den odpočinku).
3.2.5.5 Manželství
Manželství je svátost. Zastupuje jednotu Krista a církve v Bohu (Zj 19,7 a 9). Toto přirovnání je vysvětleno u Matouše 22,2-14. Je to svazek s Kristem (Mt 25,10), založený na duchovní připravenosti. Od chvíle konečného usmíření nebudou už manželství. Manželství bylo ustanoveno pro člověka, není to instituce pro nebeské zástupy (Mt 22,30). Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají (Mk 12,25). To jest pokud jsou uznáni za hodny vstoupit do příštího věku zmrtvýchvstáním. Jsou pak rovni andělům a jsou syny Božími (L 20,34-36).
Manželství je tedy instituce určená lidem a přestane existovat až skončí lidské období stvoření. Od stvoření Adama byla tato instituce ustavena tak, že muž opustí svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem (Gn 2,24).
Manželka je manželkou podle smlouvy a Hospodin si přeje z této smlouvy boží potomstvo. Nenávidí rozvod, protože je to násilí (Mal 2,16). Mojžíš povolil rozvod, ale křesťané nesmějí propouštět své manželky, mimo případ smilstva (Mt 5,31-32). Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj (Mt 19,3-12). Jestliže nevěřící žena má věřícího muže, pak se má manželství zachovat (1K 7,10-16).
3.2.6 Finanční povinnosti
3.2.6.1 K Bohu
Finanční odpovědnost k Bohu najdeme v Deuteronomiu 12,5-19. Odpovědností každého křesťana je podporovat činnost církve. Podstatou je vybírání desátků obětovaných Bohu prostřednictvím kněží a lévijců od doby, kdy byl obsazen Izrael (Dt 12,9-14) a před započetím stavby chrámu. Chrámová taxa byla vybírána na Den smíření. Daně byly vybírány, jak je psáno u Nehemiáše 10,32. Práce pokračuje ustanovením tisícileté vlády Mesiáše (Mal 3,1-6). U Malachiáše 3,7 Bůh nařizuje národu, aby se k němu vrátil a On se zase vrátí k nim. Návrat je uskutečňován Božím dílem a podporou tohoto díla odevzdáváním desátků (Mal 3,7). Neplacení desátků je přirovnáno k okrádání Boha (Mal 3,8-10).
Je-li platba desátků všemi dodržována, je tím zajištěno pokračování Božího díla a na oplátku Bůh zajišťuje, aby se rodily plodiny země (Mal 3,10-12).
Odpovědnost církve k Bohu je dána už od apoštolů, třebaže nebyla vždy uplatňována, nebo byla knězem odmítnuta (2K 12,13-18). Kristus posílá starší, vždy po dvou, a jejich práci měl podporovat sbor, s nímž pracovali (L 10,1-12). Ten, kdo je zaměstnán v chrámových službách, má být podporován chrámem a ti, kdo zvěstují evangelium, mají mít z evangelia obživu (1K 9,13-14). Je povinností církve živit ty, kdo pracují jako učitelé či evangelisté na plný úvazek (1Tm 5,17-18; srv. Dt 24,14-15).
Bůh uznává desátky, kromě těch, které pocházejí z nepočestných zisků nebo které by byly obětovány modlám (1K 10,27). Desátky jsou placeny církvi, takže mohou posloužit potřebným (1Tm 5,9-10 a 16). Desátky mají být shromážděny v místním sboru a desetina z nich se má dát nadřízeným strukturám, jak vyplývá z knihy Numeri 18,26 a z Nehemiáše 10,37-39. Zákon o prvním ovoci znamená neprodlenou platbu (Ex 22,29). Prvotina z raných plodů má být přinesena před Boha ihned na začátku slavnosti; a zejména o prvním večeru slavnosti žní, čili Tabernaculí (Ex 23,19). Prvorozenec je pro Hospodina také svatý (Nu 18,15-18).
3.2.6.2 K ostatním
Ten, kdo se nestará o své příbuzné a především o svou vlastní rodinu, popírá víru a je horší než nevěřící (1Tm 5,8).
Źádný křesťan nesmí odebrat nebo zadržovat mzdu druhé osoby (Dt 24,15). Musí vyplatit všechny peníze, které dluží, a v roce sabatu (každý sedmý rok) musí odpustit dluhy člověku své víry (Dt 15,1-3; Neh 10,31).
Odevzdávání desátku při slavnostech je upraveno v řadě textů. Druhý desátek se nesmí spotřebovat uvnitř obydlí, ale na místě, které vybere Hospodin (Dt 12,17-19).
Ve třetím roce sedmiletého cyklu se platí desátky ve prospěch chudých (Dt 14,28; 26,12). Třetí desátkové roky připadají na léta 1994-95, 2001-02, 2008-09, 2015-16, 2022-23, 2030-31. Posvátný rok 2030-31 je první třetinový desátkový rok nového jubilejního cyklu nebo nového tisíciletí. Zakládá se na jubilejních letech spadajících do 27.-28. a 77.-78. roku podle Ezechiela 1,1. Povinnost desátků třetího roku může být vynechána nebo upravena podle složení církve v oblastech, kde je přiměřený systém sociálního zabezpečení.
Rok sabatu je rok odpočinku půdy, vinic a sadů, aby se najedli chudí a polní zvěř (Ex 23,10-11). Roky sabatu spadají na posvátné roky 1998-99, 2005-06, 2012-13, 2019-20, 2026-27 s jubilejním rokem 2027-28.
Ten, kdo je laskavý k chudým, půjčuje Bohu a ten mu odplatí za jeho skutky (Př 19,17), ale on to nebude chtít (Př 28,27) a bude mít poklad v nebesích (Mk 10,21). Bůh může zařídit vše tak, že člověk podporuje každé dobré dílo nejen tím, že plní přání svatých, ale také že rozhojňuje díkůvzdání Bohu (2K 9,6-12).
3.2.7 Válčení a volby
3.2.7.1 Válčení
Boží lid je kněžstvem Nejvyššího Boha. Pro křesťana je nepatřičné připravit druhého člověka o život (Ex 20,13; Mt 5,38-48; L 6,27-36). Kdyby Kristovi služebníci byli ze světa, bojovali by, aby nebyli ovládáni světskými autoritami (J 18,36). Ačkoli žijí na světě, nevedou světské války (2K 10,3). Zbraně používané vyvolenými mají božskou moc zničit pevnosti (2K 10,4). Je však povinností křesťana podporovat vládu své země a modlitbou a poctivou poslušností přispívat k blahobytu svého národa, jejž Bůh může ochraňovat svou mocí.
3.2.7.2 Volby
Křesťané mají podporovat zákony své země, pokud nejsou v přímém rozporu s biblickými zákony. Pokud je zákon zve k volbám, mohou uplatnit své svědectví volbou, pokud není v rozporu s biblickými zásadami. Vybírání vůdců volbou pochází z Deuteronomia 1,9-14 a konec časů neboli milleniální proroctví je u Ozeáše 1,11. Účast v politickém boji se pokládá za formu válčení.
Kapitola 4.
Učení o Mesiáši
4.1 Kristova preexistence
Kristova preexistence byla duchovní bytost. Existoval od začátku stvoření (J 1,1) jako prvorozený všeho stvoření (Ko 1,15) a tudíž začátek Božího stvoření (Zj 3,14). Jsou na něj odkazy ve Starém zákoně jako na anděla Jehovy, anděla přítomnosti nebo smlouvy. On byl tím andělem, který vyvedl Izraele z Egypta a převedl jej přes Rudé moře. On byl ten anděl v oblaku a anděl, který mluvil k Mojžíšovi na Sínaji (Sk 7,35-38). On byl El Bethel nebo El, bůh nebo nejvyšší kněz domu Božího (Gn 28,17 a 21-22; 31,11-13; Žd 3,1). Kristus byl anděl HaElohim (Gn 31,11-13). Byl označen jako bůh svým bohem (Ž 45,6-7), což byl Bůh Otec. Byl věrný tomu, kdo ho vyvolil, jako syn, tak jako Mojžíš byl věrný v Božím domě (Žd 3,2), ale jako služebník.
Kristus přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě (J 18,37). Jeho království na zemi teprve přijde. Byl předem určen před stvořením světa a přišel kvůli nám na konci časů (1Pt 1,20).
4.2 Ukřižování a vzkříšení
Kristus byl seslán na svět, aby spasil člověka tím, že vezme na sebe hříchy světa (Mt1,21; 9,6; Mk 3,28) jako beránek (Zj 5,6-8). Byl zabit od počátku tohoto světa jako příklad Boží božské předtuchy (Zj 13,8).
Pokud člověk nevěří, že Kristus je Mesiáš, zemře ve svém hříchu (J 8,24).
Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písma (1K 15,3-4), zjevil se více než pěti stům bratří (1K 15,5-6). Kristus byl vzkříšen už přede dnem nazývaným neděle nebo první den týdne (J 20,1; viz též sporné Mk 16,9-10). Sám prohlásil, že bude tři dny a tři noci v srdci země, což je znamením proroka Jonáše (Mt 12,39-40; viz též L 24,6-8).
Kristus byl ukřižován (Mt 27,32-50; Mk 15,24-37; L 23,33-46; J 19,23-30) kolem třetí hodiny, tj. v 9 h. dopoledne (Mk 15,25) do deváté hodiny, tj. 3 h. odpoledne (Mk 15,33), 14. dne měsíce nisan. Není dokázáno, zda to bylo na kůlu nebo na později vyvinutém kříži ve tvaru T. Bez ohledu na to není kříž brán jako symbol víry; pramení ze starověkých mimokřesťanských pověr.
Kristus byl ukřižován a vstal z mrtvých (Mk 16,6). Po vzkříšení vystoupil k Otci svému i Otci našemu, k Bohu svému i Bohu našemu (J 20,11-18). Sedí na Boží pravici a podřídil si anděly, vlády a mocnosti (1Pt 3,22).
Kristus dal církvi, zastoupené apoštoly, moc odpouštět a neodpouštět hříchy (J 20,22-23).
4.3 Kristův druhý příchod
Poprvé přišel Kristus jako oběť, aby vykoupil hříchy. Nepřišel jako Mesiáš a Král, a proto jeho první příchod židé nepochopili. Očekávali vítězícího krále (Mt 27,11 a 29 a 37; L 23,2-3; 37-38; J 19,14-16). Nicméně někteří v něm s pomocí Ducha svatého rozpoznali izraelského krále (J 1,49; 12,13-15), který naplňuje proroctví (Za 9,9).
Ježíš přijde znovu ve slávě, obklopen nebeskými zástupy (Mt 25,31) jako Král a Mesiáš (Zj 17,14). Jeho příchod bude jasně viditelný, bude provázen blesky na obloze (Mt 24,27). Bude mocně vládnout spolu se vzkříšenými světci (Zj 20,4).
Po svém příchodu zabije člověka nepravosti, Syna zatracení (2Te 2,8) a pak i světské mocnosti. Člověk nepravosti přijde v moci satanově a bude konat klamná znamení a zázraky (2Te 2,9). Toto odpadnutí od víry je sesláno na Boží chrám, protože jeho služebníci nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži, protože nenalezli zalíbení v pravdě (2Te 2,10-12). Pán zabije toto odpadlictví dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem (2Te 2,8).
4.4 Kristova vláda na tisíc let
Kristus, spolu se vzkříšenými světci, ustaví svou vládu na zemi na tisíc let (Zj 20,3-4). Satan bude na tisíc let svázán, svržen a zapečetěn v bezedné propasti či tartaroo, na místě padlých andělů (2Pt 2,4). Světci, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží a ti, kteří nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku, budou vzkříšeni a budou vládnout s Kristem tisíc let (Zj 20,5). To je druhé nebo všeobecné vzkříšení. (?? Viz následující verš: „To je první vzkříšení“ – pozn. překl.)
Během těchto tisíci let obnoví Kristus království podle biblických zákonů, které zjevil na Sínaji. Začne to v den, kdy stane na hoře Olivové (Za 14,4 a 6n.). Národy povedou válku proti Jeruzalému a budou zahubeny (Za 14,12). Kdo z těchto národů přežije, musí každý rok putovat, aby se klaněl Králi, Hospodinu zástupů a slavil slavnost stánků a archy úmluvy (Za 14,16). Sabat, novoluní a svátky budou pro všechny povinné a zákon bude vycházet z Jeruzaléma. Jestliže některé národy nepošlou na svátek stánků své vyslance do Jeruzaléma, nedostaví se jim déšť v pravý čas (Za 14,16-19).
Až se dovrší tisíc let, bude satan opět propuštěn a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa (Zj 20,7-8). Opět se shromáždí k boji, ale budou zahubeni ohněm (Zj 20,9); a také satan bude trýzněn ohněm. A pak nastane všeobecné vzkříšení a soud (Zj 20,13-15).
Kapitola 5.
Otázka zla
5.1 Zlo jako produkt vzpoury andělů
Satan byl svržen s nebe pro hřích vzpoury, která je modloslužebnictvím (nebo čarodějnictvím, jak stojí v 1S 15,23), protože se pokouší vyrovnat, nebo dokonce nadřadit, svou vůli nad vůli Boha Otce. Satan se chtěl stát rovným Bohu Nejvyššímu neboli Bohu Otci. Kristus se naopak nechtěl Bohu vyrovnat, ale podřizoval se jeho vůli (J 4,34).
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. (F 2,6-9)
Bůh Krista vyvýšil za jeho poslušnost, za to, že se nepokoušel s ním vyrovnat a nepokoušel se ho svrhnout, jako se o to pokusili třetí elohim a bene elohim.
U Lukáše 10,18 říká Kristus, že viděl satana, jak padá z nebe jako blesk. Satan smetl třetinu andělů nebo hvězd z nebe (Zj 12,4). Tito andělé byli spolu se satanem svrženi na zem (Zj 12,9). Tato katastrofa je připodobněna katastrofě, o níž se hovoří ve Zjevení 8,10, kde třetina andělů představuje katastrofu způsobenou pádem hořící hvězdy, pocházející z nebeských zástupů, na třetinu stvoření. Nebeské zástupy byly vzpourou zpustošeny. Nebeské zástupy jsou nebeským Božím chrámem.Třetina těchto zástupů byla kvůli vzpouře svržena a způsobila na zemi rouhání proti Bohu, jeho jménu i jeho příbytku a všem, kdo přebývají v nebi (Zj 13,6). Bůh přebývá jak v nebeském chrámu, což jsou nebeské zástupy, tak i ve vyvolených, kteří jsou pozemským příbytkem Boha.
5.2 Učení o predestinaci (předurčení)
Bůh skrze Krista, prostřednictvím Ducha svatého, otvírá mysl vyvoleným, počínaje apoštoly, aby rozuměli Písmu (L 24,45). Kristus mluvil v podobenstvích, takže ti, kteří nebyli vybráni, tomu nemohli rozumět. Byli obráceni a zachráněni (Mt 13,10-17) dřív než přijdou k soudu. Bůh je milosrdný a nechce, aby kdokoli zahynul. Podle jeho božské předvídavosti je každý povolán v souladu s Jeho záměry. Pro ty, které si předem vyhlédl, určil, aby přijali podobu jeho Syna tak, aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. Které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,28-31).
5.3 Podoba smrti
Podoba smrti je ticho (Ž 115,17) a temnota (Ž 143,3). Žádná duše nežije věčně. Všichni lidé mají stejný úděl (Kaz 9,3). Mrtví nevědí zhola nic (Kaz 9,5).
Někteří z dávných mrtvých neobživnou (Iz 26,14; viz Companion Bible notation a Interlinears).
Vyvolení (nebo Boží lid), kteří zemřeli, jsou označováni jako spící nebo ti, kteří upadli do spánku (zesnuli) (viz Mt 9,24; J 11,11; 1K 11,30; 15,6 a 18 a 51; 1Te 4,13-15; 2Pt 3,4).
5.4 Vzkříšení mrtvých
Bůh koná zázraky pro mrtvé; mrtví povstanou a vzdají mu chválu (Ž 88,10). O jeho trvalé lásce se vypráví v hrobě (Ž 88,11), když zesnulí vstávají z mrtvých. Jób věděl, že jeho vykupitel žije (Jb 19,25) a jako poslední se postaví nad prachem. Jób věděl, že i kdyby mu sedřeli kůži a byl zbaven masa, uvidí Boha, Bůh tu bude pro něj, jeho oči ho uvidí, ne někdo cizí (Jb 19,25-27).
Kristus křísil mrtvé, abychom poznali, že je Mesiáš (Mt 11,4-5). Jedním z příkladů této moci byl Lazar (J 11,11). Tato schopnost křísit mrtvé, jak je připisována Mesiáši, byla známa i očekávána vládci jeho doby (Mt 14,2).
Rozumělo se, že nebudeme všichni spát, ale všichni budeme proměněni, až se naposled ozve polnice (1K 15,51). Tak budou bratří procházet generacemi a upadat do spánku, ale až přijde Mesiáš v posledních dnech, budou někteří z vyvolených naživu. A všichni budou proměněni do nesmrtelných duchovních těl (1K 15,44n.). Ti, kdo spali, budou vzkříšeni. Ti, kteří žijí a kteří se dočkají příchodu Páně, zesnulé nepředejdou (1Te 4,13-15). Zazní hlas archanděla, Pán sestoupí z nebe za zvuku Boží polnice; ti, kdo zemřeli, vstanou nejdříve a potom budou živí uchváceni vzhůru a pak už budou navždy s Pánem (1Te 4,16-17).
Po vzkříšení nastane tisíciletá vláda vyvolených. Budou vládnout národům železnou berlou (Zj 2,26-27).
Po vzkříšení už nebude existovat manželství (Mt 22,30). Vyvolení budou pozdviženi jako duchovní bytosti. Kristus za nás zemřel, abychom my, až se probudíme ze spánku, žili spolu s ním (1Te 5,10).
Je důležité, abychom pochopili, že první vzkříšení se bude týkat jenom spravedlivých. Pro spravedlnost (cedek) a právo má hebrejština stejné slovo. Jsou chápány jako totéž. Nelítostné překrucování práva tedy vylučuje vyvolené z prvního vzkříšení.
5.5 Potrestání zlých
Lidstvo se má učit spravedlnosti. Bůh si nepřeje, aby někdo zahynul, nýbrž aby všichni dospěli k pokání (2Pt 3,9).
Kdyby Bůh stáhl k sobě zpět svého ducha, všechno tvorstvo by rázem vyhynulo a člověk by se obrátil v prach (Jb 34,15); duše tedy neexistuje.
Všichni lidé, kteří nebudou vzkříšeni při prvním zmrtvýchvstání, které je lepší (Žd 11,35), budou vstávat z mrtvých při druhém vzkříšení, po tisícileté vládě Mesiáše. To bude období soudu, který potrvá více než sto let (Iz 65,20). Zmrtvýchvstání k soudu (J 5,29) bude provázeno nápravou a učením, takže celé lidstvo může doufat, že získá věčný život. Slovo pro soud (kriseoos) (v KJV přeloženo jako zatracení) je shodné s pojmem rozhodnutí.
Smyslem je, že náprava, vycházející z přesvědčení nebo z rozhodnutí, se týká skutků. Z toho může vyplývat pojetí trestu či odplaty. Ovšem množství obyvatelstva, které nemělo příležitost poznat Boha, může za to sotva být potrestáno. Zlí budou předmětem intenzivního cvičení. Nebudou-li činit pokání v onom období sta let, povolených po druhém vzkříšení, zemřou, a jejich těla spálí oheň Gehenna (znamená peklo) (Mt 5,22 a 29-30; 10,28; 18,9; 23,15 a 33; Mk 9,43 a 45 a 47; L 12,5; Jk 3,6).
V Novém zákoně jsou tři slova překládaná jako peklo. Je to SGD 86 hades, což je podobné SHD 7585 Sheol, čili jáma nebo hrob, místo, kam se ukládají mrtvá těla. Dvě další slova jsou SGD 1067 Gehenna, což je hebrejské pojmenování údolí Hinnom. Byla to odpadová jáma, kde se spalovala mrtvá zvířata z Jeruzaléma. Kristus používá to slovo obrazně; odsouzení mrtví tam budou umístěni jak s tělem, tak s duší (Mt 10,28). Třetí je SGD 5020 tartaros, což je propast, kam byli uvězněni andělé po vzpouře. (Zkratky SGD a SHD u nás teologičtí specialisté neznají – pozn. překl.)
Věčný trest (kolasin, uvalení trestu) (Mt 25,46) je v protikladu k věčnému životu. Je to jednoduše smrt. Smysl trestu – timoria – jak je užit v epištole Židům 10,29 pramení ze smyslu slova obhajoba, ospravedlnění. Ve 2. listu Korintským je užito slova epitimia což je úcta nebo vážnost jako občanství. Trest má tedy tento smysl – odebrat občanskou úctu.
Není žádné místo k věčnému mučení mrtvých. Svatí budou povoláni k prvnímu vzkříšení, aby učili v období tisíciletí; démoni mohou být souzeni podle jejich skutků a svět bude mít poměrná kritéria, podle nichž může měřit výsledky. Ti nezemřou, protože jsou souzeni nyní. Jsou to ti, co upadli do spánku.
Ostatní svět, který nepatří k povolaným, nebude nyní souzen. Bude vzkříšen a pod dohledem napravován při druhému vzkříšení (Zj 20,12-13). Žádné jiné vzkříšení ani trest nepřijde, než druhé či všeobecné vzkříšení. Kající obdrží věčný život se světci z prvního vzkříšení a ti, kteří se nebudou kát, prostě zemřou a jejich těla budou spálena. Potom skončí i smrt a její říše, i hrob nebo Hades (Zj 20,14). Zlí, kteří budou při návratu Mesiáše naživu, budou zabiti (Mal 4,3 – neboli 3,21) a předáni k druhému vzkříšení.
Druhé vzkříšení byl trest uvalený na Judu za to, že odmítli Krista. Byli synové království, ale byli vyvrženi do tmy (Mt 8,12). Jako národ byli předáni druhému vzkříšení, místo aby byli účastníky božské přirozenosti (2Pt 1,4) a prvního vzkříšení. Ačkoli byl Juda označen jako jedno z pokolení mezi vyvolenými (Zj 7,15), nebyl vyvolen, aby se podílel na prvním vzkříšení. Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených převzít tento úkol (Mt 22,13-14). Mnozí, kteří byli oddáni s Kristem, ale špatně se chovali k jeho vyvoleným, nebo kteří nejsou pilní (Mt 25,30), budou předáni druhému vzkříšení (Mt 24,51; 25,30), protože mnozí jsou vyvrženi (L 13,26-28) a dokonce u těch z prvního vzkříšení se změní pořadí (L 13,30).
Kapitola 6.
Církev
6.1 Kdo nebo co je církev?
Kristus řekl, že postaví svou církev na skále a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18). Bůh je ta skála, na níž je církev postavena. Církev je společenství jednotlivců. Není to budova ani úřad. Boží církev je název, který se používá pro jednotlivé církve (1K 1,2; 2K 1,1 a též 1K 11,22 ve vztahu k církvi v Korintu). Obecně jsou známy i jako Boží církev (Sk 20,28; Ga 1,13; 1 Tm 3,5) i jako Boží církve (1K 11,16; 1Te 2,14; 2Te 1,4). V 1. Korintským 14,33 se hovoří o církvi svatých (EK: obec Božího lidu – pozn. překl.), čímž se odvolává na jednotlivce, kteří ji tvoří. Církev nebyla omezena na jedinou lokalitu a každý byl odpovědný za její záležitosti.
Jednotlivci jsou povoláni Bohem a svěřeni Kristu (J 17,11-12; Žd 2,13; 9,15). Hospodin přidává společenství církve denně ty, které povolává ke spáse (Sk 2,47). Církve se rozpoznávaly podle místa (Ř 6,1; 1K 1,2; 1Te 1,1; 2Te 1,1; 1Pt 5,13) a byly často malé nebo jen domácí církve (Ř 16,5; 1K 16,19; Ko 4,15; Fm 1,2). Kristus byl těmto církvím hlavou všeho (Ef 1,22). Bůh zjevuje nebeským mocnostem skrze církev svou moudrost (Ef 3,10). Kristus je hlavou církve, která je jeho tělem a je mu podřízena. Kristus dal sám sebe za církev a jako hlava každé domácnosti pečuje o její jednotu (Ef 5,23-26). Církev se má pro Krista zachovávat bez poskvrny a vrásky, být svatá a bez vady (Ef 5,27). Církev je živena Kristem (Ef 5,29). Kristus jako hlava církve a jako prvorozený vstal z mrtvých a v tom je jeho výtečnost. A tudíž církev, Kristovo tělo, se vdává za Krista jako společenství při prvním vzkříšení, až přijde ženich (Mt 25,1-10; Ko 1,18 a 24). Součástí církve je církev prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi (Žd 12,23). Boží dům je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. Základem Boží církve je pravda (1Tm 3,15).
6.2 Organizování církve
Církev jako společenství je odpovědná za prospěch svých členů (1Tm 5,16). A to na místní úrovni.
Církev je spravována staršími a diakony, kteří jsou voleni bratřími (Sk 1,22 a 26; 6,3 a 5-6; 15,22; 1K 16,3; 2K 8,19 a 23), modlí se a žehnají nemocným bratřím ve jménu Hospodina (Jk 5,14). Duch svatý jim svěřuje péči o stádo, což je církev Boží (Sk 20,28). Církve jsou ve velké míře samostatné (3J 1,9-10). Administrativní práce pro církev se mají ujímat diakoni nebo diakonky (Ř 16,1), kteří mají být pro tuto práci předem vyzkoušeni (F 1,1; 1Tm 3,8-13). V církvi jsou různé funkce, včetně proroků a učitelů (Sk 13,1), její údy mají za úkol rozličné aktivity: mocné činy (zázraky), uzdravování, službu potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení (1K 12,28). Učení v církvi se děje srozumitelnou řečí nebo mluvením jazyky, které by měly být vykládány, aby jim ostatní rozuměli (1K 14,4-5).
Církev má pomáhat při práci apoštolům či evangelistům, kteří mají za úkol pracovat ve větším okruhu než je jednotlivý církevní sbor. (Sk 14,23 a 27; 15,3-4 a 22; 18,22; 20,17; 1K 4,17).
Kristus dává jednotlivým církvím rozličná poselství a každý anděl, který je má na starosti, má sloužit jako příklad vyvoleným (Zj 2:1,8,12,18; 3:1,7,14).
Souzení a všední denní záležitosti si mají členové církve vyřizovat mezi sebou, protože oni mají být soudci andělů (1K 6,4).
6.3 Účel a cíl církve
Přední cíl církve je pokračovat v hlásání evangelia o Božím království, jak jím byl pověřen Ježíš Kristus (Mt 4,17; 10,7; 11,1; Mk 1,38-39; 3,14; 16,15; L 4,43; 9,60).
Církev má hlásat radostnou zvěst pokorným, obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění (Iz 61,1) a slepým navrácení zraku (L 4,18). Nemocné má uzdravovat (L 9,2).
Má zvěstovat léto milosti Hospodinovy (L 4,19) a dosvědčovat, že je to Kristus, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých (Sk 10,42).
Druhou povinností starších je být pastýři církve (Sk 20,28); mají se snažit učit všude a v každé církvi (1K 4,17). Schopnosti Korinťanů (1K 12,28) mají být využity k prospívání církve. Tyto duchovní dary se mají k prospěchu církve uplatňovat s horlivostí (1K 14,12). Vedení vlastní rodiny je vodítkem k úspěšnému vedení církve Boží (1Tm 3,5).
6.4 Posvěcení
Ti z církve, které povolal Duch svatý (Ř 15,16), aby byli svatí, jsou posvěceni (1K 1,2) Bohem Otcem a zachováni pro Ježíše Krista (Ju 1).
Svaté posvětil Bůh krví smlouvy (Žd 10,29) a obětovaným tělem Ježíše Krista (Žd 10,9-10). Svatí jsou tedy posvěceni křtem (1K 6,11). Duch svatý je duch našeho Boha a ve jménu Ježíše Krista jsou tedy vyvolení posvěceni a obmyti jeho obětí a jeho vírou v Boha (Sk 26,18).
Vyvoleným je dáno odpuštění milostí; svůj postoj si zachovávají vírou a posvěcují se navzájem v církvi i v rodinách (1K 7,14). Nevěřící manželka a děti jsou takto posvěceni vyvoleným (manželem). Vyvolení jsou posvěceni v tělo Kristovo, jsouce jedno tělo v Kristu (Ř 12,5; 1K 12,20-27) a posvěcení tedy není závislé na společenské struktuře.
Kapitola 7.
Království Boží
7.1 Ustanovení království
Bylo předpovězeno, že s příchodem Mesiáše na konci věků bude ustaveno Boží království a světské vlády budou rozdrceny (Da 2,44). Kristus zvěstoval království Boží a říkal tehdy, že se přiblížilo (Mk 1,14-15). To znamená, že toto království má dvě fáze. Zaprvé duchovní království a za druhé fyzické tisícileté království pod vládou Mesiáše.
7.1.1 Duchovní království
Až do letnic roku 30 po Kr. byl jen malému množství proroků a vůdců Izraele udělen Duch svatý, a to ze specifického důvodu. Do doby, než začali přistupovat do církve pohané po 30. roku, neměl žádný jiný národ Ducha svatého. Tak jsou všichni odkázáni na druhé nebo všeobecné vzkříšení, jak je psáno ve Zjevení 20,4n.
Duch svatý byl dán lidem po Kristově smrti o letnicích 30. roku jako první fáze Království (Sk 2,1-4); viděli ho přicházet v moci (Mk 9,1). Je třeba ho přijímat pokorně a s nadšením pro poznání jako dítě (Mk 10,15). Dokud se člověk znovu nenarodí z vody a z Ducha, nemůže spatřit boží království (J 3,3-5).
Tajemství o Božím království bylo svěřeno vyvoleným a jeho pochopení je dáno Duchem svatým, protože bible je psána v podobenstvích (L 8,10). Království Boží není jídlo ani pití, ale spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého (Ř 14,17). Není ve slovech, ale v moci (1K 4,20).
Výhradním předpokladem přijetí do Království je pokání. Kající hříšníci budou přijati dřív než samospravedliví (Mt 21,31-32). Vyvolení jsou povoláváni roztrušováním informací podobně jako je rozhazováno zrno (Mt 13,3-9). Je rozházeno a je přijímáno s velkou horlivostí skrze Ducha (Mt 13,44-46). Avšak mnozí jsou povolaní, ale málo vyvolených (Mt 20,16; 22,14). Povolání shromáždí mnohé včetně vyvolených, na konci věků jsou prosáti; buď s příchodem Mesiáše, nebo, budou-li mrtví, při vzkříšení (Mt 13,25-30 a 36 a 38-40; 47-50). Vyvolení jsou předurčeni, aby byli povoláni, pak ospravedlněni a povoláni do Boží slávy (Ř 8,29).
Když je království dáno skrze Ducha svatého, je jako hořčičné zrno, z něhož vyroste strom, nebo jako kvas, který všecko prokvasí (Mt 13,31-32), a tak umožní Bohu, aby byl všecko ve všem (1K 15,28) (viz Marshall: Interlinear Ef 4,6).
Především je nutno hledat Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní ti bude přidáno (Mt 6,33). Moc nad démony je znamením království Božího v člověku (Mt 12,28). Plnit Boží vůli je základní předpoklad k udržení Božího království skrze Ducha svatého. Neplní-li se, je království odňato a dáno jiným, kteří ponesou jeho ovoce (Mt 21,31 a 43).
Království nepřichází tak, že by ho někdo vypozoroval, ale je mezi lidmi (L 17,20-21). Boží království, nazývané také Království nebeské, nedostane ten, kdo oslovuje Krista „Pane“, ale ten, kdo plní vůli Boha Otce (Mt 7,21). Ten, kdo pokorně plní Boží vůli, bude největší v království nebeském (Mt 18,3-4).
O vyloučených z účasti v království se zejména hovoří v 1. Korintským 6,9-10, Galatským 5,21 a Efezským 5,5.
7.1.2 Tisíciletá vláda Kristova
O tisícileté vládě Mesiáše se zejména hovoří ve Zjevení 20, 2-7. Toto tisícileté období se také nazývá Millenium nebo Chiliad. (V češtině se užívá spíše jen adjektivum – chiliastický. Pozn. překl.)
7.1.2.1 Návrat Mesiáše
Obnovení biblického řádu příchodem Mesiáše je popsáno u Zacharjáše 14,4. Kristus v podobenství řekl, že musí odejít a opět se vrátí (L 19,12).
Mesiáš přijde na Olivovou horu. Bude vládnout spolu se svými vyvolenými. Obnoví chrám (Sk 15,16). Obnoví biblický řád včetně sabatu, novoluní a výročních svátků. Všechny národy budou povinny posílat své vyslance do Jeruzaléma na slavnost stánků, jinak se jim nedostaví déšť v pravý čas (Za 14,16-19).
Příchod bude provázen znameními a zázraky, velkou mocí a slávou (Mt 24,27 a 30; Zj 1,7). Kristův návrat bude zjevný a bude provázen nebeskými znameními (Zj 6,12). Mocnosti se budou otřásat. Slunce se zatmí a měsíc ztratí svou zář (Mt 24,29; Sk 2,20). Kristus bude sedět po pravici Všemohoucího a bude přicházet s oblaky nebeskými. Bůh mu svěří vládu (Mt 26,64; Mk 14,62; L 21,27; Sk 1,11).
Příchod Kristův bude provázen hlasem archanděla Michaela a zvukem Boží polnice (1Te 4,16-17; Zj 11,15).
Až přijde Syn člověka v celé své slávě, aby byl oslavován svými svatými (2Te 1,10), a všichni andělé s ním, oddělí lidi a bude je soudit (Mt 25,31-46).
Vyvolení, ti, kteří patří do Božího království, obdařeni Duchem svatým za svou kajícnost a křest v dospělosti a dodržující přikázání, budou při Kristově příchodu vzkříšeni. To bude první vzkříšení. Ostatní mrtví neobživnou do konce Millenia. Pak přijde druhé vzkříšení (Zj 20,4n.). Vyvolení jsou naděje a důvod pro příchod Mesiáše (1Te 2,19; Zj 22,20). Vyvolení mají být bezúhonní, aby byli připraveni na příchod Krista a všech jeho svatých (1Te 3,13; 5,23). Láska k pravdě je základem spásy (2Te 2,10). Při svém návratu zabije Pán toho zlého dechem svých úst (2Te 2,8). Církev je napomínána, aby bděla a neusínala, protože neví dne ani hodiny, kdy Pán přijde (Mk 13,35-37; Zj 3,3 a 11). Kristus bude spravedlivě soudit a bude bojovat s těmi, kteří neplní Boží přikázání (Ž 96,13; Zj 19,11). Kristus se vrátí a odplatí každému podle toho, jak jednal (Zj 22,12).
7.1.2.2 Shromáždění Izraele
Při návratu Mesiáše se vyvolení a ti z Izraele, kteří přežili, z nichž někteří působili jako kněží, shromáždí do Jeruzaléma ze čtyř stran země (Iz 11,12; 66,19-21).
7.1.2.3 Den Páně
Dřív než nastane Den Páně, vypukne mezi vyvolenými vzpoura a odpadlictví (apostasia) od pravdy a zákona. Objeví se člověk nepravosti, Syn zatracení (anomias), bude učit mezi vyvolenými a bude odmítat Boží zákon (2Te 2,3-8). Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha. Mesiáš ho zničí svým příchodem.
Hospodin zahubí ty, kdo bojují proti Jeruzalému. Lidé budou uvedeni ve zmatek, přátelé se obrátí proti sobě (Za 14,12-13). Stane se to neočekávaně (1Te 5,2).
Zemi postihne zkáza. Lidé se budou schovávat v horách a ve skalách, protože Kristus přijde v hněvu a nikdo před ním neobstojí (Zj 6,15-17); za zvuků polnic bude Bůh v posledních dnech chrlit pohromy (Zj 8,7-21; 16,1-20). Konec posledního soudu, který trval po celé Millenium, bude znamenat konec země, jak ji známe. Planetu zachvátí oheň (2Pt 3,7-10 a 12) a všechny stopy po člověku zmizí.
Účelem Dne Páně je soudit zemi a napravit lidstvo (Ju 14-16). Vyvolení, kteří se kvůli hříchu museli vrátit na svět, mohou být spaseni v Den Páně, napravit se při druhém vzkříšení (1K 5,5). Je jenom dvojí vzkříšení.
7.1.3 Věčné království Boží
7.1.3.1 Příchod Boha
Až Kristus zruší vládu všech mocností a sil, odevzdá království Bohu (1K 15,24 a 28). Bůh přijde na zem a ustaví zde vládu nebes. Celá země bude plná jeho slávy (Iz 6,3) a Bůh a Beránek budou světlem světa (Zj 21,23).
7.1.3.2 Nová země a nový Jeruzalém
Izajáš 65,17 praví, že budou stvořena nová nebesa a nová země. Potomstvo Izraele bude za této nové vlády stát před Bohem (Iz 66,22) až do konce Millenia, kdy všechno staré pomine. Bůh se vrátí na Sijón a bude bydlet uprostřed Jeruzaléma, který bude nazýván Město věrné (Za 8,3). Nový Jeruzalém sestoupí z nebe (Zj 3,12). Tento nový Jeruzalém je svaté město, které sestoupí, až bude stvořeno nové nebe a nová země (Zj 21,1-4 a 7 a 10). Pak bude Bůh se všemi. Věci minulé nebudou připomínány (Iz 65,17). Podle slibu čekáme nové nebe a novou zemi, kde bude přebývat spravedlnost (2Pt 3,13). Mnozí z vyvolených, kteří zvítězí, se stanou sloupy v novém Božím chrámu (Zj 3,12). To bude ovšem budova duchovní.
7.1.3.3 Osud člověka
V období Millenia budou zemi vládnout vyvolení (L 19,17 a 19), budou jako andělé (Mt 22,30), budou dědici země, uvidí Boha a budou Božími syny (Mt 5,3-11). Tato výsada se rozšíří na všechny národy (Mt 8,11). Bohu Otci se v tom zalíbilo (L 12,32). Protože všichni, které provází Duch svatý, jsou syny Božími (Ř 8,14).
Tisícileté království Mesiáše je pouze příležitost k poučení, aby se lidstvo připravilo na svou konečnou odpovědnost a tak naplnilo své možnosti a Boží plán, který byl ustanoven už před stvořením světa.
Osudem člověka je připravovat se na to, aby zaujal své místo v novém světě mezi Božími zástupy a ujal se svého spravedlivého dědictví, totiž spravovat zemi (Ž 8,1-9; Da 2,44-45) a nově uspořádaný vesmír (Da 7,27; 12,3).
Doslov
Duch v trojičním učení
Zastánci Trojice oddělili teologii od takzvané ekonomie spásy vtělením Ježíše Krista. LaCugna (GOD FOR US The Trinity and Christian Life, Harper, San Francisco, 1991 – Bůh pro nás, Trojice a život křesťana) v pojednání o vývoji trojičního učení a oddělení teologie od plánu spásy (nebo soteriologie), jak se ukázal vtělením Krista, uvádí, že kapadočtí otcové orientovali teologii směrem, který později přispěl k odštěpení ekonomie a teologie. Tato dráha nebo směr vedla k via negativa Pseudo-Dyonisia a posléze k teologii Řehoře z Palamy (kap.6).
V západořímské říši, v období bezprostředně po koncilu v Nicaei, potlačili teologové jako Hilary of Poitiers a do značné míry snad i Marcellus z Ancyry vztah mezi božským hypostates (vtělením) a ekonomií spásy. Augustin zavedl zcela nový přístup. Jeho výchozí tezí nebyla už vláda Otce, nýbrž božské substance, skládající se ze tří rovnocenných bytostí(zvýrazněno red.). Místo zkoumání přirozené podstaty theologie, jak se zjevila vtělením Krista a zbožněním pomocí Ducha (zvýrazněno red.), zkoumal Augustin znamení Trojice a jak je možno je sledovat v duši každého člověka. Augustinova snaha o „psychologickou“ analogii pro vztahy mezi Trojicí znamenala, že učení o Trojici se od té doby zaměřilo na „vnitřní“ vztah Boha, odtrženě od toho, co víme o Bohu skrze Krista v Duchu svatém. (LaCugna, str. 44)
Středověká latinská teologie následovala Augustina i tezi o oddělení teologie od ekonomie, čili soteriologie. Tento směr se pak zapletl do novoplatonismu a mysticismu.
Důležité je, na co LaCugna upozorňuje: po Augustinovi nebyla už vláda Boha Otce chápána jako to nejvyšší. V Trojici byla rovnost. To byl druhý omyl, vycházející z falešného tvrzení o společné věčnosti. Správným předpokladem byla teze o tom, že se Bůh projevuje v každém jednotlivci tak, že Bůh Otec působí prostřednictvím Ducha svatého, který z něho vyzařoval skrze Ježíše Krista. Toto směřování skrze Ježíše Krista umožnilo Kristu sledovat a usměrňovat jednotlivce v souladu s vůlí Boha, který žil v každém vyvoleném.
Kristus nebyl zdrojem Ducha svatého. Byl jeho prostředníkem. Jednal Bohu k vůli, jako jednal vždy dříve, v souladu s jeho vůlí. Ale nebyl Bůh. Zastáncům Trojice unikl zřetel na tuto skutečnost, pokud vůbec kdy tuto záležitost pochopili. Jak praví LaCugna:
Teologie o Boží Trojici byla přidána dodatečně k učení o jediném Bohu (str. 44).
To zásadně ovlivnilo způsob křesťanské modlitby. Nemodlili se už k samotnému Otci (Mt 6,6 a 9) ve jménu Syna, jak to bible přikazuje (L 11,12), aby uctívali Otce (J 4,23), nýbrž k Otci, Synu a Duchu svatému. Scholastikové později rozvinuli samotnou metafyzickou teologii. Ale to celé bylo postaveno na přehlížení nebo na manipulaci s biblí. Zastánci trojičního učení nikdy neuvádějí úplný biblický text na dané téma, u jiných klíčových textů překrucují překlad nebo je nevhodně citují a ty, které nemohou měnit, vynechávají. Ale jejich teorie je založena na mysticismu a platonismu. LaCugna prohlašuje:
Kapadočtí otcové (a rovněž Augustin) pravděpodobně překročili chápání Písma o ekonomii a umístili vztah Boha k Synovi (a k Duchu) na „vnitrobožskou“ úroveň (str. 54).
Jediný Bůh existuje jako ousia ve třech rozličných hypostases. Viděli jsme (Cox, The Elect as Elohim – Vyvolení jako Elohim), že platónský termín ousia a stoický termín hypostases znamenají v podstatě totéž.
Degradace Ducha na působení na vnitrobožské úrovni znamená, že vyvolení se nemohou podílet na Boží přirozenosti jako se na ní podílí Kristus. Toto tvrzení odporuje Písmu. Vyvolení se na božské přirozenosti podílejí (2Pt 1,4).
U Efezských 1,22 podrobuje Bůh všechno pod Kristovy nohy a ustanovuje ho hlavou církve. Bůh vzkřísil Krista
z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
Kristus má tedy moc nad každým jménem a jméno zde znamená moc. Má moc nade vším, takže církev může získat své dědictví skrze Krista, v němž je vtělena plnost božství (Ko 2,9).
Thayer říká, že deity – božství (theot) se liší od divinity – božstvo (Theiot), jako se podstata liší od kvality nebo vlastnosti (Thayer´s, str. 288). Význam zde je ten, že plnost Boží podstaty spočívá tělesně v Kristu. Tato plnost podstaty je nám dána, aby každý mohl obléci nového člověka (Ko 3,10). Nebude ani Řek ani Žid, ale všechno a ve všech Kristus (Ko 3,11). Vzdělává člověka mocí Ducha svatého, aby nakonec byl Bůh všecko ve všem (1K 15,28).
Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko a ve všem. (panta en pasin) [viz Marshall: Interlinear a také Ko 3,11 (panta kai en pasin) ]
Zastánci trojičního učení zpočátku překládali tuto pasáž jako všecko pro všechny, aby se tak vyhnuli logickému rozšíření Boží podstaty na všechny lidi, jako se stalo Kristu v těchto textech.
Kristus nás naplňuje plností Boží (Ef 3,19). Plnost Kristova je obrazem Otce (Ef 4,13). Pak se tedy i my stáváme obrazem neboli eikon Otce jako byl Kristus a tedy dětmi Božími a spoludědici Božího království spolu s Kristem (Ř 8,17; Jk 2,5). Dědici podle slibu (Ga 3,29) o spasení (Žd 1,14) a dědici vzájemného milosrdenství (1Pt 3,7).
Syn Boží se na oplátku stává Otcem věčnosti (Iz 9,6), hlavou pozemských rodů Božího lidu, které zaujmou místo vedle ostatních rodů nebeských (Ef 3,14).
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod.
Slovo rod je zde patria nebo otcovství. Tudíž označení otec, ať už domu rodinného nebo domu Božího, představuje bezvýhradnou odpovědnost jakéhokoli vůdce jakékoli jednotky až po rodinu. Tak to postupuje od Boha ke Kristu a k mužským hlavám rodiny (1K 11,3), kteří musí plnit svou odpovědnost jako plní Bůh vůči Kristu a dalším Synům Božím, což jsou elohim, a jako tito elohim plní svou odpovědnost vůči těm, kteří jsou pod nimi.
Duch svatý je prostředníkem, který spojuje všechny tyto bytosti dohromady a přináší schopnost být elohim na každého v Božím zástupu. Nepřichází v úvahu, že Duch svatý je Bůh v jakémkoli smyslu, který by ho odděloval od bytostí a omezoval jej do vnitrobožského vztahu tří entit. Všichni jsou synové Boží a tedy i spoludědici s Kristem v tomtéž smyslu. Uctívání Ducha svatého by pak bylo vlastně sebeuctívání, jestliže je prostředníkem, podle něhož se Bůh má stát vším ve všem.
Jeho uctívání je tedy nepřípustné jako sebeuctívání, protože je částí člověka. Je silou nebo prostředníkem, ale není Bůh sám. Duch svatý na nás přenáší schopnost být Elohim nebo Theoi.
Bůh nejvyšší je struktura, rozšířená do rady. O této radě se zmiňují žalmy a další texty níže uvedené; Boží trůn a rada starších je rovněž popsána ve Zjevení 4,1 až 5,14. Tato rada zahrnuje i Ježíše Krista jako Beránka a velekněze (Žd 8,1-2), slouží a uctívá Hospodina, Boha všemohoucího (Zj 4,8-11). Ve službě Bohu obětoval Kristus svůj život, tak jako každý kněz musí Bohu formou oběti něco darovat. (Žd 8,3).
Ve Zjevení 4,8-11 se praví, že Hospodin, Bůh všemohoucí sedí na trůnu nad starci, kteří jsou rovněž na trůnu. Ale jejich koruny jsou podřízeny Bohu všemohoucímu, který podle své vůle všechno stvořil. On je Bůh a Pán Ježíše Krista i rady.
V Božím zástupu jsou rozliční synové Boží (Jb 1,6; 2,1; 38,7; Ž 86,8-10; 95,3; 96,4; 135,5); jsou označováni jako Bene Elyon nebo synové Nejvyššího (viz též Sabourin SJ, The Psalms: Their Origin and Meaning, Alba House, NY, str. 72-74 – Žalmy: jejich původ a význam). Vyvolení lidé také patří do nebeských zástupů jako synové Boží (podle Ř 8,14).
Kristus byl prvorozený všeho stvoření. Pro něj bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, trůny, panstva, vlády i mocnosti, všechno bylo stvořeno skrze něj a pro něj. On předchází všechno a v něm všechno spočívá (Ko 1,16-17). Ale jeho původcem je Bůh a podle jeho vůle existuje všechno stvoření a je podřízeno Kristu. Proto Kristus není v žádném ohledu Bůh jako Bůh Otec, který jediný je nesmrtelný (1Tm 6,16), trvá neustále.
Bible hovoří o Bohu jako o Bohu a Otci Kristově (počínaje Ř 15,6; 2K 1,3; 11,31; Ef 1,3 a 17; Ko 1,3; Žd 1,1n.; 1Pt 1,3; 2J 3; Zj 1,1 a 6; 15,3). Kristův život, moc i vláda pochází od Boha Otce (J 10,17-18). Kristus svou vůli podřizuje vůli Boží, který je Otcem (Mt 21,31; 26,39; Mk 14,36; J 3,16; 4,34). Bůh dal Kristu vyvolené a Bůh je větší než Kristus (J 14,28) a je větší nade všechno (J 10,29).
Bůh seslal svého jednorozeného (monogene) Syna, abychom skrze něho měli život (1J 4,9). Bůh oslavuje Krista, ale Bůh je větší (J 8,54).
Kristus se zřekl své moci Božího Syna uprostřed nebeských zástupů a stal se člověkem z rodu Davidova (Ř 1,3). Ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna jako Ježíš Kristus, náš Pán. (Ř 1,4)
Bůh je skála (sur) jako štít nebo hora, která všechny zaštiťuje, Jozuův nůž, který obřezává Izrael, je přímý a spravedlivý (Dt 32,4, viz Maimonedes, Guide of the Perplexed, University of Chicago Press, 1965, kap. 16, str. 42n.). Bůh je skála Izraele, skála jeho spásy (Dt 32,15), skála, která ho zplodila (Dt 32,18 a 30-31). 1 Samuel 2,2 praví, že náš Bůh je naše skála, naše věčná skála (Iz 26,4). Z této skály jsou všichni vytesáni, jako potomstvo Abrahamovo ve víře (Iz 51,1-2). Mesiáš je vytesán z této skály (Da 2,34 a 45), aby si podrobil všechna království světa. Bůh, nikoli Petr, nikoli Kristus ani nikdo jiný, jen On je skála a základ, na němž Kristus postaví svou církev (Mt 16,18) a na které on sám spočine jako základ.
Mesiáš je úhelný kámen Božího chrámu, kde vyvolení jsou Naos neboli nejsvatější mezi svatými, pramen Ducha svatého. Kameny chrámu jsou všechny vytesány z té skály, která je Bůh a jako byl Kristus a jsou dány Kristu, duchovní skále (1K 10,4), skále pohoršení a úrazu (Ř 9,33), aby chrám formovaly. Kristus postaví chrám, aby Bůh byl všecko ve všem (Ef 4,6). Bůh dal Kristu být všechno a ve všem (panta kai en pasin Ko 3,11), tím, že položil všechno pod jeho nohy (1K 15,27) a učinil ho hlavou církve, která je jeho tělem, jeho plností, naplňující všechno ve všem (Ef 1,22-23). Jestliže Bůh položil všechno pod Kristovy nohy, je tím řečeno, že se očekává, že Bůh je ten, kdo položí všechno pod Kristovy nohy (1K 15,27).
Jestliže Kristu je všechno podřízeno, pak Kristus sám je podřízen Bohu, který mu všechno podřizuje, aby Bůh mohl být všechno ve všem (panta en pasin 1K 15,28). Platónské učení, které se pokouší smísit Boha a Krista do Trojice, odporuje Písmu. Kristus bude sedět na Boží pravici, podle jeho příkazu (Žd 1,3 a 13; 8,1; 10,12; 12,2; 1Pt 3,22) a sdílet Boží trůn, podobně jako vyvolení budou sdílet trůn daný Kristu (Zj 3,21), což je trůn Boží (Ž 45,6-7; Žd 1,8 nebo Bůh je tvůj trůn, přeloženo Tvůj trůn, ó Bože, viz pozn. pod čarou anotované RSV).
Bůh, který sesílá, je větší než ten, kdo je poslán (J 13,16), služebník není větší než jeho pán (J 15,20). Je zcela absurdní předpokládat, že nějaká bytost by mohla být obětí sobě samé. Takový čin by logicky byl sebevraždou, nebo, podle zastánců Trojice, sebemrzačením. Tato doktrína tedy popírá zmrtvýchvstání, zejména s přihlédnutím k 1. Korintským, 15. kap.
Rozlišit ukřižování a zmrtvýchvstání je závazné a musí být úplné. Vstát z mrtvých musí tělo, jinak neexistuje spasení ani následná žeň. Kristova příprava pro nanebevzetí k jeho Bohu a našemu Bohu, který je náš Otec (J 20,17), byla skutečná a význačná.
